Podmenu:



Po druhém zrušení kláštera 1950 až 1990

Rozdílná situace ...

Zdevastovaná sakristie vedle kostelaZatímco po prvním zrušením kláštera nacisty nikdo nepochyboval o obnově původního stavu po pádu nacismu, po skončení druhé světové války se dostavilo místo ocenění a obnovy rozčarování a nejisté boje.  Toto zatím nejsmutnější údobí v dlouhých dějinách vyšebrodského kláštera by se dalo nazvat "mezi dvěma mlýnskými kameny", protože na jedné straně řeholníkům usilujícím o obnovu bylo ve vlasti čím dál tím více dáváno najevo, že jsou nežádoucí, a na druhé straně vyšebrodští mniši nechtěli svůj klášter a místo opustit za žádnou cenu a hledat si působiště někde v cizině.  Za nacismu byli všichni sjednoceni kolem stejných názorů a myšlenek a byla podnikána opatření k překlenutí zrušení kláštera, např. místo opata byl Řádem ustanoven zplnomocněný zástupce a ti, kdo nebyli odvedeni do války, působili poblíž zrušeného kláštera v duchovní správě.  Po válce se však situace stala mnohem nepřehlednější a komplikovanější ...

Dopady odsunu a budování komunity

Opat Tecelín Jaksch po válceOpat Tecelín se po skončení války roku 1945 co nejdříve vrátil z Tišnova přes Prahu do vyšebrodského kláštera a s ním několik bratrů z nejbližšího okolí.  V klášteře samotném byl velký nepořádek po lazaretu Wehrmachtu a jádro kláštera využívala americká armáda, když zde třídila a odvážela dokumenty a cennosti po jednotkách SS.  Proto se navrátivší řeholníci usadili v budově opatství a opat Tecelín začal podnikat kroky k uvedení do původního stavu s velkým elánem.  Především se snažil na prvním místě získat potvrzení a podporu obnovené československé republiky.  Už v červenci se mu podařilo získat audienci u prezidenta Beneše a získal oficiální potvrzení státních orgánů k obnově kláštera.  Starší bratři byli na farách v širokém okolí kláštera a mladší zčásti padli a zčásti byli na cestě z války či v zajetí.  Roku 1938 čítala komunita 73 členů (což byl nejvyšší stav v dějinách) a na konci války r. 1945 ztratila 6 kněží, 3 mladé mnichy a 1 konvrše jako padlé v bojích a 5 spolubratří bylo ještě v zajetí roztroušeno po celé Evropě, jeden zemřel v koncentračním táboře a další byli na farách v jižních Čechách či v Rakousku.  První opatovou starostí bylo znovu dát dohromady své spolubratry, z nichž zvláště mladší byli velmi vnitřně otřeseni prožitými událostmi.  Do toho však proti slibům obnovené republiky zasáhl masový odsud obyvatel německé národnosti pryč z republiky.  Šikana a odsun bohužel už probíhaly od samého skončení války, třebaže oficiálně měl odsun nastat až na začátku r. 1946 a to přísně regulovaným a důstojným způsobem.  Při této nenávisti se nerozlišovaly postoje, ale pouze to, kdo jakým jazykem hovoří.  Proto na protinacistický postoj vyšebrodských řeholníků nebyl brán vůbec ohled a kvůli své rodné řeči byli odsunuti jako jejich farníci.  Část z nich tváří v tvář ústrkům a pronásledování odešla do ciziny, zatímco druhá část byla nahrazena na farách českými světskými kněžími a hledala útočiště ve svém klášteře pod ochranou opata.  Bratři, kteří se vraceli z války nebo ze zajetí se vzhledem k zuřícímu antigermanismu ani neodvážili vrátit na území Československa a rovnou hledali pomoc a místo v zahraničí.  Opat Tecelín se zprvu domníval, že se splní prezidentovy sliby, a že v klášteře v soukromí ochrání své spolubratry německého původu, dokud živelná nenávist proti všemu německému v pohraničí neopadne.  Hned od skončení války se snažil všem spolubratřím vyjednat vynětí z odsunu podle tzv. Benešových dekretů, avšak před odsunem to stihl jen u části z nich.  Tento nepřátelský postoj se vůči vyšebrodským cisterciákům projevoval nejvíce tím, že jim státní úřady vytrvale odmítali přiznat občanství a orgány státní správy jim jasně dávaly najevo, že jsou osoby nežádoucí.  Roku 1946 ve volbách zvítězili komunisté a uvedená nenávist hrozila dokonce zánikem kláštera.  Tehdy větší část německých spolubratrů byla nucena odejít do vyhnanství v Rakousku či v Německu a tak se opat Tecelín rozhodl vybudovat novou, čistě českou komunitu. Proto zahájil kampaň o získání dorostu z vnitrozemí a vzápětí měl důvod k naději:  podařilo se mu získat české novice a také konečně získal osvědčení o státní spolehlivosti pro svou osobu.  Obdobím 1945-49 se jako červená nit táhne úsilí opata Tecelína udržet existenci vyšebrodského kláštera za každou cenu.

Sliby, úmysly a realita

Hlavní, "rožmberská" brána kláštera na konci komunismuObnova vyšebrodského kláštera a hlavně života v něm spočívala především na opatu Tecelínovi, protože jednak se sám za to nejvíce zasazoval a jednak to většina bratří nechávala podvědomě na něm.  Ve svém úsilí se opat spoléhal na tyto opory:  v první řadě na pomoc Boží, dále na radu a vedení od svého spolubratra - generálního prokurátora a pak i generálního opata Řádu Matouše Quatembra, dále na zastání u prezidenta Beneše, dále na svornost a obětavost vyšebrodské komunity, a nakonec na nedotknutelnost církevní půdy.  V březnu 1946 navštívil Vyšší Brod heiligenkreuzský opat Karel Braunsdorfer, který řídil rakouskou cisterciáckou kongregaci, a snažil se získávat personální pomoc pro rakouský klášter Rein.  Klášter Rein ve Štýrsku byl také za II. světové války nacisty zrušen a po válce pracně obnovován.  Vzhledem k tomu, že v únoru 1946 začaly masové transporty německy hovořícího obyvatelstva ven z Československa, přestal opat Tecelín počítat pro Vyšší Brod s německy hovořícími spolubratry a uvolnil je proto pro toto dílo pomoci Reinu.  Je zde na místě podotknout, že v duchu až do r. 1949 byl neochvějně přesvědčen, že tyto nenormální poměry ve vlasti brzy pominou a všichni vyšebrodští mniši se pak budou opět moci pod jeho vedením sejít v domovském klášteře.  V roce 1947 tedy v klášteře byl jen opat Tecelín, několik českých spolubratří a pár novicovů a zcela mladých mnichů.  Zdevastovaná soudní budova po čsl. armáděJako první z opatových předpokladů se ukázaly mylným nedotknutelnost církevní půdy a osob a pak také ochrana od prezidenta Beneše.  Už začátkem r. 1947 se začala stupňovat kampaň proti osobě opata Tecelína navzdory všem zásluhám i ústupkům současnému režimu.  Okolí kláštera osídlené novým obyvatelstvem z mnoha zemí Evropy (např. Slovensko, Rumunsko, Chorvatsko) a různých koutů naší vlasti dávalo najevo, že o existenci vyšebrodského kláštera nestojí, a místní úřady razatně zahájily úsilí zpochybnit státní spolehlivost opata a všechny důkazy o něm, a tak mu odmítnout státní občanství, aby jej mohli uvěznit.  Ke konci roku 1947 proběhla v klášteře série domovních prohlídek a začátkem roku 1948 byl opat předvoláván k opakovaným výslechům.  Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 opustili klášter poslední staří spolubratři, protože definitivně ztratili naději na československé občanství a možnost zůstat na území Československa, a přešli do Rakouska.  V téže době místní úřady opata vyzvaly, aby přesídlil do Prahy a opustil oblast pohraničí.  Do 15. května 1948 byl opat připraven se beze zbytku obětovat za vyšebrodský klášter, ale tváří v tvář okolnostem si opat v červnu vyžádal u úřadů výjezdové povolení a také souhlas budějovického biskupa Hloucha.  Poslední dny svého pobytu u nás trávil opat už na Moravě u válečného soudu v Brně a republiku nakonec opustil 26. července 1948 a nalezl útočiště nejprve krátce v Leonfeldenu za hranicemi a pak od 30. července v cisterciáckém klášteře Zwettl v Dolním Rakousku.  Co se týče těch pár bratří, co v klášteře mohlo zůstat, lze říci toto: v klášteře vytrvali až do násilného zrušení v květnu 1950 a potom jich malá část řeholní stav opustila a zbývající část sdílela osud ostatních perzekuovaných řeholníků u nás.  Na jejich obranu lze uvést, že jim chyběla potřebná příprava a v klášteře samotném pak mnišská formace, která byla za tehdejších okolností nemožná.

Osudy opata ve vyhnanství

Zničené fresky a interiér soudní budovyOpat sám měl podlomené zdraví už od začátku II. světové války a předpokládal, že se každou chvíli bude moci vrátit zpět.  Se spolubratry na československém území nemohl mít téměř žádný kontakt a tak vyhledával své spolubratry ze zemí západně od vznikající železné opony, aby pro ně našel provizorní útočiště a připravil je na návrat.  Většina spolubratří v exilu našlo útulek v rakouských cisterciáckých klášteřích a menší část odešla se svými farníky do západního Německa.  Část z nich se tam cítila lépe než předtím v nechtěném Vyšším Brodě, zatímco část pociťovala velmi bolestně svůj exil a cítili se jako bez domova a v cizině nadbyteční.  Od začátku exilu až do smrti byl opat Tecelín v intenzívním písemném kontaktu s generálním prokurátorem a pak i opatem Matoušem Quatembrem a takto s ním probíral všechny záležitosti.   Ihned po odchodu do exilu vyhledal opata Tecelína opět heiligenkreuzský opat Karel kvůli záležitosti zvané klášter Rein.  Opat Tecelín záležitost Reinu odmítl s tím, že má dost zkušeností jako opat a ví tudíž, jaké by ho tam jako cizince (Čecha) čekaly překážky, a také že se nejpozději do 10 let určitě vrátí do Vyššího Brodu.  Nicméně po duchovní obnově ve Zwettlu v srpnu 1948 začal opat Tecelín toto své stanovisko opět zvažovat a rozhodl se Rein osobně navštívit a zjistit stav věcí.  Návštěva Reinu jej však zklamala a opat jeho záležitost podle svých slov "definitivně odmítl".  Matouš Quatember tento jeho postoj potvrdil s tím, že tento klášter může být kvůli nedostatku touhy a dobré vůle v Reinu obnovit jen rodilý Rakušan, nehledě k tomu, že opat Tecelín je už v letech a nemá v pořádku zdraví.
Každému však bylo jasné, že v nejbližší době je nutno najít nový domov, pokud má být vyšebrodská komunita zachována.  Opat Tecelín však veškeré nabídky a možnosti dosud zvažoval v perspektivě provizoria.  Navíc tento jeho úmysl komplikovala skutečnost, že většina spolubratrů už působila v duchovní správě v různých diecézích, tudíž měli závazky, které nebylo jednoduché pouze kvůli provizoriu zrušit.   Opat měl následující kritéria pro toto nové útočiště své komunity: aby neleželo v ruské zóně Rakouska, aby už mělo zajištěno dostatečný pravidelný příjem (nejlépe poutní místo), aby se nacházelo v rámci německy hovořících zemí a aby v něm bylo možno vytvořit dostatečné zázemí pro zřízení noviciátu.  Tato kritéria mu znemožnila najít včas vhodné místo, protože už také byla všechna poutní místa obsazena.Pohřeb P. Xavera Švandy, OCist r. 1999 v klášteře  Mimoto měl opat Tecelín neustálé vnitřní obavy při pomyšlení na neúspěšný pokus obnovy klášterního života oseckých cisterciáků v Raitenhaslachu, který proběhl v Německu z iniciativy oseckého opata Eberharda bezprostředně po válce.  Zlom v tomto váhání a přešlapování přinesla zdravotní krize opata Tecelína v červenci r. 1949, kdy musel bojovat v nemocnici v Linci o život a byl takřka zázračně zachráněn.  To mu dodalo impuls k velkorysosti a odevzdanosti vůči Bohu a tak ihned po zotavení přijal úkol obnovy a řízení kláštera Rein.  Byl pro Rein jmenován apoštolským administrátorem s plnými pravomocemi řídit i trestat a měl plnou podporu Matouše Quatembra z Říma, který také sám za války zažil podobně zázračné uzdravení po operaci.   

Působení a smrt opata v Reinu ve Štýrsku

Vjezd ke konventu po vyhnání mnichůV Reinu se opata Tecelín začal věnovat především stavebním opravám a brzy se mu tam také podařilo shromáždit malou skupinku svých vyšebrodských spolubratrů.  Většina vyšebrodských řeholníků se však s nástupem opata Tecelína do Reinu neztotožňovala a zůstala roztroušena na svých místech, a to také protože znali dobře podmínky v Reinu.  Místní řeholníci i farníci totiž převážně opata Tecelína i jeho spolubratry otevřeně považovali za cizáky a vetřelce a obávali se, že se postupně zmocní Reinu a ostatní budou muset poslouchat.  K tomuto smutnému stavu pak přistoupila zpráva o násilném zabrání vyšebrodského kláštera komunisty r. 1950.  Provizorní představený ve Vyšším Brodě, otec Udalrich, obelstil nové mocipány, když se vzápětí po zabrání kláštera nechal získat do pracovního procesu v lese a v nestřežené chvíli utekl do Rakouska, dokud ještě nebyly vybudována pověstná železná opona.  Dobrou zprávou bylo naopak konání generální kapituly Řádu po dlouhé odmlce, která zvolila Matouše Quatembra generálním opatem (už druhým vyšebrodským mnichem v dějinách).  Na této kapitule byl také opat Tecelín a nový generální opat Matouš na ní vytyčil plán duchovní obnovy Cisterciáckého řádu a návratu k ideálům prvních cisterciáků.  Zničené zahradní zdiNa konci r. 1950 se opat Quatember obrátil dopisem ke všem svým vyšebrodským spolubratrům, v němž bilancoval, nabádal k vděčnosti především heiligenkreuzskému opatovi a vyjádřil svůj smutek nad jejich malou obětavostí pro řeholní život.  Proto si od té doby udržoval odstup vůči vyšebrodské komunitě, třebaže jednotlivcům byl vždy ochotný pomoci.  Opat Quatember velmi usilovně pracoval a cestoval na pomoc klášterům a zasloužil se především o obnovu kláštera Poblet v Katalánii.  Kvůli tomu také předčasně zemřel vyčerpáním ve svých teprve 59 letech r. 1953 a byl pohřben v Pobletu.  Opata Tecelína smrt jeho spolubratra hluboce zasáhla a ztratil tak svou nejvýraznější oporu. Sám jej vzápětí následoval a zemřel v květnu 1954 v nemocnici v Grazu a byl pohřben v Reinu.  Až do poslední chvíle naříkal nad tím, že musí zemřit v cizí zemi.  Ve zkratce lze celý tento vývoj shrnout takto: dlouhá léta po odchodu z Vyššího Brodu si nikdo z vyšebrodských mnichů nepřipouštěl definitivnost situace a nazamýšlel se nad novým klášterem.  Opat Tecelín chtěl po vypuzení z Československa nejprve jen shromáždit okolo sebe komunitu a čekat poblíž hranic.  Když se to ukázalo nesnadné, potkala jej choroba a takřka zázračné zotavení a to jej přivedlo k radikální změně smyšlení: aby aspoň on sám plodně naložil s každým okamžikem svého života bez ohledu na výsledky, a proto na sebe vzal nevděčný úkol spravovat klášter Rein.  U drtivé většiny ostatních spolubratří se toto prozření, tato radikální změna ve smýšlení dostavila až po opatově smrti.

Sjednocení komunit cisterciáckých klášterů Rein a Vyšší Brod r. 1958

Zdevastované konventní budovy před koncem komunismuTeprve po jeho smrti jako by se rozptýlení vyšebrodští mniši probudili z letargie, a zatímco dosud nechávali vše na opatu Tecelínovi, začali sami vážně uvažovat, jak dál a jak zachovat vyšebrodskou komunitu.  Uvažovalo se, že vedení převezme otec Dominik Kaindl, který opata zastupoval už za II. světové války, ale ten to odmítl.  R. 1954 přijel do Reinu nový generální opat Sighard Kleiner a pod jeho dohledem byl zvolen nový opat Reinu z heiligenkreuzských řeholníků: Elréd Pexa.  Po poradě se všemi přítomnými vyšebrodskými řeholníky jmenoval generální opat představeným komunity v exilu otce Mikuláše Lonsinga.Pohřeb P. Bernarda Vojáčka r. 1986 ve Větřní  Ten se ihned začal ohlížet po novém domově pro vyšebrodskou komunitu, ale na rozdíl od opata Tecelína hledal v Německu.  Nyní se definitivně ukázalo, že návrat do Vyššího Brodu leží v daleké budoucnosti, a proto vyšebrodští řeholníci začali být připraveni rychle založit vlastní řeholní dům, pokud se neměla vyšebrodská komunita zcela rozpadnout.  Převor Mikuláš Lonsing po delším intenzivním hledání našel pouze nepříliš vhodný bývalý kapucínský klášter Schillingsfürst ve Francích ve středním Německu v katolické diaspoře.  Všechny vhodnější objekty byly totiž už zabrány po velkém odsunu v letech 1945/46.  Otec Mikuláš měl velké pochybnosti o tomto novém místě a kladl veškerou důvěru a odpovědnost na generálního opata Siegharda.  Tato převorova nejistota byla důvodem, proč mimo pár mladých spolubratří nikdo další nechtěl do Schillingsfürstu definitivně přesídlit.  Hlavním problémem tohoto místa byly špatné dispozice pro přestavbu na plnohodnotný cisterciácký klášter a pak absence zdrojů na takové dílo.  Generální opat probral vhodnost Schillingsfürstu v květnu 1956 s rozptýlenými vyšebrodskými řeholníky a v červnu pak navštívil místo samotné.  Sestavil pak seznam výhod a nevýhod, požadavků na nový klášter a možností Schillingsfürstu, přičemž sám shledával toto místo jako nevhodné.   Všichni vyšebrodští řeholníci se pak na konci r. 1956 sešli v ženském cisterciáckém klášteře Thyrnau v Bavorsku a dospěli po delším rokování k závěru skončit se záměrem založit vlastní klášter a raději se opřít a spojit své síly s Reinem.  R. 1957 se převor Mikuláš vyvázal z povinností spojených se Schillingsfürstem a během roku 1958 projednal podmínky sloučení s Reinem.  V září 1958 proběhlo za předsednictví Generálního opata a souhlasu Generální kapituly sloučení Vyššího Brodu a Reinu s doložkou zavazující Rein obnovit Vyšší Brod, jakmile to okolnosti v Československu dovolí.  Od 1. ledna začal život vyšebrodských mnichů v klášteře Rein ve Štýrsku, kde všichni dožili a byli pohřbeni.


 
© Cisterciácké opatství Vyšší Brod, Klášter 137, 38273 Vyšší Brod, Czech Republic
© Design, redakční systém: Webdesignum 2009 - 2014