Podmenu:



Sekularizace na konci 18. století a následné státní církevnictví

Sekularizace na konci 18. století

V kostele směrem k oltáři přes chórPo podřízení víry panovníkovi byla v Evropě dalším stupněm dechristianizace. Ta nastoupila mohutně zejména ve druhé polovně 18. století, kdy především intelektuální a politické elity programově dospěly k odmítnutí křesťanského Boha. Místo toho se stal měřítkem a středobodem všeho dění člověk a příroda a Bůh byl jen ten, kdo kdysi uvedl svět do pohybu a nyní je mimo něj, případně byl Bůh jen energií či silou, která je všudypřítomná. Navzdory tomu překvapivě u většiny obyvatel Evropy nebývale kvetla hluboká víra v Boha, která byla snad příliš citová a někdy až pověrčivá - prostě většina lidí měla praktickou lidovou víru. Vývoj společnosti však na sebe strhly uvedené elity a ty nekompromisně a systematicky buď zcela vytěsňovaly až potlačovaly život Církve anebo z Církve udělaly složku státního aparátu a tak ji řídily k vlastním účelům. Toto lze vykreslit na příkladu dvou tradičně nejkatoličtějších zemích té doby: Francie a Rakouské habsburské monarchie. Ve Francii se pod názvem encyklopedisté zformovali vyznavači tzv. bojovného laicismu, který odmítá působení Církve ve společnosti a hlásá víru v Boha jako čistě soukromou věc, jež se nemá co projevovat na veřejnosti. Toto hnutí ve společnosti vzniklo paradoxně pod ochranou katolického krále a církevních hodnostářů, kteří se chtěli zalíbit tisku a veřejnosti a tak být vlivní v politice. V Rakousku pak učinila státní politika osvíceneckých panovníků z náboženského života nezbytnou součást občanského života, ale křesťanství ideově zredukovala na pouhý etický systém. Šlo pak o to, aby nikdo ve státě nezabíjel a nekradl, aby všichni pracovali a plnili své občanské povinnosti, prostě aby Bůh sloužil zájmům panovníka udržení jeho režimu. Tento systém byl nazván "josefinismus" podle rakouského císaře Josefa II., který proslul svou razancí, se kterou realizoval osvícenecké myšlenky tohoto tzv. "státního církevnictví" nebo také "spojení trůnu a oltáře".

Následný dozor státu nad církví

Socha svatého Bernarda v konventní zahraděPrávě v době panování Josefa II. (1780-90) došlo ve střední Evropě k nejrozsáhlejším změnám klášterního života vůbec. Císař s úmyslem vše zefektivnit podle racionalistických náhledů zrušil celou řadu kontemplativních klášterů a všechny ostatní církevní instituce postavil pod jednotný režim a přísně centralizovanou státní správu. Tak kláštery, které chtěly přežít, musely přijmout stejný způsob života, ať měly poslání a spiritualitu jakoukoli. Z části zabaveného církevního majetku byla vytvořena tzv. Náboženská matice, kterou spravoval stát, a která financovala nový model církevní správy. Stát totiž zřídil nově síť diecézí a hlavně farností podle geografického hlediska podle tzv. docházkové vzdálenosti, dále centrální kněžské semináře, kde byly připravováni kněží pouze podle státních požadavků a také jmenoval sám biskupy. Kněží, aby mohli působit jako duchovní správci, museli přijmout všechny státní požadavky a slíbit věrnost státu a pak v podstatě fungovali jako jedno z ramen veřejné správy: vedli například evidenci obyvatel, oznamovali úřední vyhlášky, vydávali osvědčení o spolehlivosti atd. Řeholníci přeživších klášterů se v podstatě také museli přizpůsobit tomuto režimu. Proto byla např. zakázána klauzura, chudoba, řeholní oděv, chórová modlitba, procesí a bohoslužby mimo kostely, zrušena řada svátků atd. Na druhé straně museli přijmout buď duchovní správu ve farnostech nebo u armády nebo vyučování ve škole nebo pečovatelskou službu v nemocnicích a starobincích - jakékoli jiné aktivity byly řeholníkům zapovězeny. Tento systém měl už mnohé náznaky před panováním Josefa II. a také po něm přetrval a utvářel náboženský život po celé 19. století a někde i později. Málokterý zásah do života Církve v dějinách byl tak dalekosáhlý a vlivný jako právě josefinismus.Pohled na věž kláštera z rajského dvora 

Peripetie okolo vyšebrodského kláštera

Také na vyšebrodský klášter dolehla tato vlna sekularizace a rušení klášterů. Na základě udání hospodářského správce - zaměstnance kláštera ze zpronevěry r. 1786 byl tehdejší opat zbaven úřadu a vykázán do rybárny patřící klášteru. Klášteru bylo zakázáno přijímat novice a čekalo se tedy na vymření anebo dobrovolný odchod řeholníků se slibem státní penze. Klášter měl tehdy 65 členů a bylo mu povoleno jen 18 a byla zavedena nucená státní správa, přičemž jako představený byl ustanoven jeden kanovník z Třeboně jako první a zatím i poslední kommendatární opat kláštera v dějinách. R. 1789 byly však tato státní opatření zrušena a r. 1790 klášteru vrácena jeho práva. Stalo se tak pravděpodobně z nacionálně-plánovacích hledisek (tehdy vrcholila v Čechách germanizace) a také z důvodu zadlužení kláštera, které by musel uhradit stát. Klášter tak sice ušel přímému zrušení, nicméně nejenže přišel jen o část svého pozemkového majetku, ale také měl povinnost nově vydržovat či vysílat alespoň 5 profesorů na školy do Budějovic a také obstarat pravidelnou duchovní správu a školství přidělených farností. Zpočátku klášter raději platil na cizí profesory a když bylo r. 1815 v klášteře státem zrušeno domácí studium, mohl posílat na školy v Budějovicích vlastní členy. Navzdory josefinismu měl i v této době vyšebrodský klášter relativní dostatek dorostu ze dvou prostých důvodů: klášter ležel v hluboce katolickém a chudém kraji a pak byl spolu s Osekem jediným tradičním klášterem, který u nás po josefinských zásazích zůstal.Převorský dvůr v předjaří Josefinismus se pak po následující desetiletí postupně uvolňoval a dovoloval hlubší křesťanský život až v polovině 19. století dokonce dospěl ke konkordátu se Svatým stolcem. A to byla velká změna, protože dosud po staletí panovníci bránili svobodě Církve a styku s papežem, a navíc tato smlouva působení Církve u nás velkoryse podporovala. Toto spojení Habsburků s katolickou církví tak později bylo pro Církev o něco více výhodou než nevýhodou a když např. r. 1848 došlo ke zrušení poddanství a s tím souvisejících poddanských daní, nahradila státní pokladna klášterům tyto příjmy pravidelnou rentou.

Opati vyšebrodského kláštera v této epoše

S určitým zobecněním lze říci, že ve středověku byli za opaty obvykle voleni bratři, kteří předtím zastávali úřad celeráře, v novověku pak převorové a v moderní době ti, kdo předtím byli novicmistry. I nyní následuje výčet opatů tohoto období sekularizace se stručnou charakteristikou:
Opat Hermann KurzHermann Kurz (1767-95) - pocházel z Lužice a zpočátku vyučoval v domácím klášteře i ve Zlaté koruně filozofii a teologii. Od r. 1764 byl řádným profesorem teologie v Praze a krátce nato byl zvolen opatem. Opat Hermann byl nejlepším spolupracovníkem svého předchůdce a také vynikal ve vědecké činnosti. Po opatu Quirinovi též zdědil spor o udržení far. Biskup jej totiž odmítl potvrdit jako jeho předchůdce a tak opat musel pracně dokazovat inkorporaci farností ke klášteru. R. 1772 rozhodla císařovna spor v tom smyslu, že řeholníci mohou spravovat farnosti jen krátkodobě nebo minimálně po třech na jedné faře, z nichž jeden by byl představený a suploval se tak klášterní život. Opat navrhl, že tyto malé skupinky vytvoří z blízkých osad, které vždy podřídí jednomu faráři jako představenému, ale toto bylo zamítnuto jako nedostatečná náhražka klášterního života. Navzdory tomu mohli klášterní kněží i nadále zůstávat na farách podle dekretu z r. 1773 a dále byly všechny fary uznány jako řeholní obročí. Opat Hermann musel také čelit celostátní reformě roboty. Místo stávajícího systému byl plošně navržen nový, ale opat se snažil vzhledem k místním specifikům nechat vypracovat další, vlastní rozvrh roboty. Na podnět svého hospodářského správce Reinische dokonce poslal peníze krajskému hejtmanovi, aby byl tento plán prosazen. Správce však byl pro jiné přestupky krátce nato klášterem propuštěn a hned podal udání na opata nejprve na špatné hospodaření, což však bylo při místním šetření shledáno jako nepodložené. Proto Reinisch podal udání na opata podruhé, tentokrát kvůli uplácení při novém robotním rozvrhu. Následkem toho byl r. 1786 propuštěn nejprve kraský hejtman a pak opat Hermann zbaven úřadu a stal se řadovým mnichem. V klášteře mohl zůstat jen omezený počet řeholníků a byl stanoven zákaz přijímat dorost, a tak byl klášterní majtek zestátněn a část rozdělena na renty pro jednotlivé řeholníky. Klášteru byl stanoven nucený opat, který vůbec nebyl cisterciák. Areál kláštera už od té doby nepřipomínal řeholní život, protože se v něm střídali jeden úředník za druhým a konaly se četné zábavy a plesy. Správce zemřel vzápětí v Praze ve věku 48 let a opat se od r. 1788 opakovaně snažil o přezkoumání obvinění. Ostatní řeholníci zatím zabránili rozkradení klášterní sbírky mincí. K přezkoumání došlo na konci r. 1788 a r. 1790 bylo vše navráceno do původního stavu. Od r. 1784 bylo zakázáno pohřbívat na klášterním hřbitově a klášteru bylo přikázáno převzít patronát na jednou novou farností, což znamenalo vybudovat tam kostel, školu a faru. Mimoto musel klášter budovat školy i v dalších obcích. Kvůli těmto požadavkům musel klášter prodat mnohé pozemkové majetky a ztratil privilegia. Třebaže se opat Hermann snažil uvést hospodaření kláštera opět do pořádku, zanechal klášter také díky novým válečným daním ve velkých dluzích. Osobně byl opat Hermann dobromyslný, přátelský a vážený od mnoha osobností.
Oswald Neumann (1795 - 1801) - pocházel z Krumlova, a poté co krátce vyučoval v domovském klášteře dogmatiku, byl duchovním správcem ve více farnostech. Velmi mu záleželo na spolubratřích a už od začátku se ocitl v neřešitelných finančních nárocích na klášter. Nejprve jej vydíral jeden důvěrník císaře s tím, že chtěl za neoficiální ochranu u císaře velké pravidelné sumy, a pak císařský dvůr vyměřil tak vysoký poplatek za potvrzení nového opata v úřadě, že by to znamenalo okamžitý bankrot kláštera. R. 1795 se konala ažo do r. 1854 poslední vizitace kláštera opatem z Oseka, a protože u nás po josefinském rušení zůstal jen Osek u saských hranic a Vyšší Brod, střídaly se od této doby tyto dva kláštery ve vedení českého cisterciáckého vikariátu.
Opat Isidor TeutschmannIsidor Teutschmann (1801-27) - jako poslední z vyšebrodských opatů pocházel z Lužice a byl předtím převorem kláštera. Do jeho doby působení spadají důležité události: r. 1803 byl zřízen seminář v Budějovicích a klášter musel na něj bezplatně posílat nebo vydržovat profesory pro část filozofie. Protože klášter tam nikoho posílat nemohl, raději tento úkol předal piaristům a platil jim za to stanovenou rentu. R. 1810 bylo definitivně státem zrušeno domácí studium v klášteře a tak r. 1815 opat změnil názor a poslal do Budějovic učit své řeholníky a k tomu tam pro ně zakoupil dům. R. 1812 podnikl rakouský císař František cestu po jižních Čechách. Opat ho při ní doprovázel, ale císař nakonec nemohl vyšebrodský klášter navštívit kvůli zaneprázdění napoleonskými válkami. R. 1822 se také konečně zdařilo osamostatnění vyšebrodského panství, které trvalo až do r. 1848. Opat Isidor také prodal statky kláštera na území Rakouska a nově zorganizoval provoz klášterního špitálu pro chudé a neduživé. Bylo v něm zajištěno místo pro 11 osob a tito měli povinnost vést spořádaný život a modlit se za dobrodince. V době opata Isidora v klášteře žil a působil největší z klášterních historiků otec Maxmilián Millauer. Opat Isidor zemřel tak, jak žil, tedy uprostřed rozpravy se svým lékařem a některými spolubratry.  
Opat Valentýn SchopperValentin Schopper (1828-57) - pocházel z Horního Dvořiště a jako jeho předchůdce byl i on při zvolení opatem už v letech. Už na začátku na něj padlo nezvládnutelné břemeno zaplatit enormní daň za zvolení opatem. Nakonec vyjednal její rozložení na 8 půlročních splátek. V jeho době r. 1832 císař nařídil soupis erbů v celé monarchii a tehdy byl také specifikován erb vyšebrodského kláštera. R. 1836 zajel opat Valentin do Oseka, aby se spolu s oseckým opatem zúčastnil korunovace císaře Ferdinanda v Praze. Nejdůležitější událostí za opata Valentina bylo bezesporu zrušení feudálních vztahů a s tím související potíže a změny v životě kláštera. Tehdy byl do úřední budovy zbudované opatem Quirinem přeložen státní berní úřad a okrskový soud. V klášteře samotném nechal opat r. 1836 předělat noviciát na trezor s prvotisky, dále zbudovat dnešní prostory umělecké galerie (1835-38) a r. 1844 zřídit knihovní chodbu. Z podnětu Apoštolského stolce byl litoměřický biskup zmocněn, aby ve Vyšším Brodě a v Oseku provedl po dlouhé době opět vizitaci a tak bylo r. 1854 opět obnoveno konání chórové moditby v celém rozsahu. V době opata Valentina zemřel jeho řeholník otec Siegfried Kühweg, který byl dlouholetým knihovníkem a archivářem kláštera a patří ke třem nejvýznamějším spisovatelům v dějinách kláštera. Jeho nejzáslužnějším dílem bylo sestavení souboru "Codex diplomaticus monasterii Altovadensis" v 22 svazcích. R. 1849 také císař sloučil budějovický seminář s gymnáziem a tak od této doby měli vyšebrodští řeholníci vyučovat na tomto gymnáziu.


 
© Cisterciácké opatství Vyšší Brod, Klášter 137, 38273 Vyšší Brod, Czech Republic
© Design, redakční systém: Webdesignum 2009 - 2014