Podmenu:



Další historie cisterciáků

Počínaje 13. stoletím se evropská společnost začala výrazně vnitřně proměňovat:  skončily křížové výpravy, začaly vznikat sekty, rostla prosperita společnosti a rozrůstala se města, kam se stěhovalo hodně obyvatel.  Mimoto pominul u cisterciáků charakter hnutí, a proto se cisterciácké kláštery stabilizovaly s tím, že se vracely k obecnému standardu života podle Benediktovy řehole.   Od 13. století ustal příliv dorostu konvršů z řad rolníků a z řad příchozích z poutí do Svaté země.  Symbolické zobrazení cisterciáckých a benediktinských mnichůPovolání z prostředí škol také ustala, protože přešla k nově zakládaným mendikantským řádům potulných kazatelů (dominikáni, františkáni, karmelitáni a augustiniáni).  Tyto nové řády odpovídaly často na určité pastorační problémy doby, a proto na jedné straně přitahovaly mnohem více dorostu, ale na straně druhé se u nich těžko hledala trvalá identita (např. karmelitáni byli založeni ve Svaté zemi jako poustevníci, ale v Evropě se zcela přetransformovali na žebravé potulné kazatele a nepravidelnou duchovní správu).  

Zatímco u mnišských řádů založených většinou na Řeholi svatého Benedikta jsou klíčovými aspekty stálost a spjatost vlastního povolání s životem konkrétní komunity (tedy vše konám za a pro klášter a ne za sebe), tak u těchto nových řádů byla naopak zdůrazněna lidská individualita a flexibilnost a tudíž zde každý vystupuje za sebe a má v životě hodně autonomie, a proto i velkou zodpovědnost za svůj duchovní život.  Tyto nové řády začlenily řeholní bratry k řádu mnohem plněji a s větší zodpovědností za stav kláštera než tomu bylo u cisterciáckých či kartuziánských konvršů.  U mnišských řádů byli řádnými členy klášterní komunity všichni mniši - ať už se svěcením nebo bez něj - se stejnými povinnostmi, zatímco konvršové byli externí příslušníci k řádu s tím, že byli pod poslušností opata konkrétního kláštera a tam vykonávali jím uložené povinnosti.  U těchto nových řádů se naopak dělili příslušníci na dva stejně postavené stavy - otce se svěcením a na bratry laiky, přičemž obojí svými sliby vstupovali do nadnárodní instituce řádu jakožto celku a měli pak stejný podíl na jeho řízení.   Po myšlence vzdělanosti plynoucí a spojená s klášterním životem došlo k nezadržitelnému nástupu scholastického myšlení ve školství, což odpovídalo uvedenému růstu individualismu, flexibility a plurality forem v řeholním životě.

    Mimoto došlo v Evropě od 13. století k ochabnutí náboženského zápalu, velké epidemie moru a vnitřní války decimovaly především početné kláštery a došlo k postupnému ale fatálnímu rozpadu jednoty Církve.  Zjednodušeně lze pro náš pohled charakterizovat:

  • 10. století jako intenzivní christianizaci polobarbarských národů Evropy prostřednictvím jednotlivých panovníků, sítě klášterů a celé řady poustevníků.
  • 11. století  jako hledání křesťanské identity u všech nových národů Evropy,
  • 12. století pak jako prosazení křesťanských hodnot do všedního života společnosti (hlavně díky mnichům),
  • 13. století pak jako viditelné nastolení univerzální křesťanské kultury a myšlení a zároveň dosažení značného blahobytu pro všechny.
  • 14. století pak jako rozmělnění autority v Církvi a jejího vedení spojené s velkým vnitřním rozkolem a růstem moci národních panovníků.
  • 15. století pak jako velmi rozpolcenou dobu, kdy na jedné straně panovala vypjatá zbožnost a na druhé straně velký úpadek mravů ve společnosti a cynismus.  Všude se prosazoval požadavek po reformě církve od základu a východní církve se ocitly na pokraji vyhlazení.
  • 16. století pak jako zásadní rozštěpení křesťanstva špatně uplatněným reformám a následovné množství neustálých náboženských válek po celé Evropě.
  • 17. století pak jako stabilizaci jednotlivých částí Církve a misijní rozlet mimo Evropu na jedné straně a na straně druhé jako uvržení Církve v jednotlivých státech do područí absolutistických panovníků.
  • 18. století pak jako období nedůvěry vůči Bohu a hledání opory v samotném člověku a s tím spojené pronásledování církve.


Mapa významných cist. klášterů na ZápaděProto je nepodložená představa o velkém úpadku v mnišských řádech, které ztratily bez vlastní viny podporu a ochranu od společnosti, dále identitu plynoucí z tzv. mnišské teologie (místo ní Církev všude podporovala tzv. scholastickou teologii) a nakonec početný dorost plynoucí kdysi z vychovávaných dětí v klášterech a později přitahovaný obecným míněním jen do nových řeholních společností.  Od cisterciáků se ve 12. století, kdy měl cisterciácký život charakter hnutí, vyžadovala celá škála úkolů, kterým se později věnovali různé řády.  Tak Svatý stolec a biskupové očekávali od početných cisterciáckých klášterů konání misií daleko v pohanských zemích, duchovní doprovázení křížových výprav, starost o ženské kláštery, správu poutních míst, zkulturňování krajiny, duchovní správu v obyvatelstvu, potírání heretiků apod.  Toto všechno byly úkoly, které vlastně nepatřili k vlastnímu poslání cisterciáckého mnišského života, a bylo to řízení Boží, že vzápětí mohly vzniknout specializované řády, které se o tuto škálu úkolů podělily, a že cisterciáci se mohli vracet ke svému místu v mystickém těle Církve.

Cisterciácký řád se od 13. století snažil prostřednictvím svých institucí (generální kapitula a vizitace) udržet vysokou úroveň duchovního života ve svých klášterech.  Proto začal odmítat úkoly nesouvisející přímo se životem v klášteře, rušit malé nesamostatné kláštery a na druhé straně v konkurenci s novými řády zavedl centralizovaná scholastická studia pro své členy, podporoval ženské kláštery a růst soukromé mystiky.  Velká vzdálenost mnohých klášterů od mateřského kláštera Citeaux a velký rozkol v Církvi ochromoval účinnost generální kapituly a kláštery vylidněné morem a občanskými válkami se dařilo jen těžko obnovovat.  Na konci 14. století se většina velkých klášterů ocitla díky špatným ekonomickým podmínkám v zemědělství a vysokému daňovému zatížení na pokraji bankrotu.  Proto se od 14. století v klášterech ustupovalo do tělesné práce a spoléhalo na prostředky plynoucí z pronájmu a kladl důraz na vzdělanost a uměleckou tvorbu spojený s přebíráním správy poutních míst vlastními mnichy.  V 16. století pak více než polovina klášterů Cisterciáckého řádu byla násilím zrušena světskou mocí kvůli rozdělení křesťanstva za protestantské reformace.  Zbylé kláštery velmi trpěly institutem tzv. kommendatárních opatů.  Nejprve papežové a pak i císařové dávali lidem, jimž byli zavázáni, za odměnu kláštery do správy s titulem opata, aby z nich čerpali materiální požitky pro sebe a pro své rodiny, aniž by byli povinni vést řeholní komunity v těchto klášteřích.  To pochopitelně způsobovalo duchovně v klášterech velké zmatky a ochromovalo řeholní život.

Pod vlivem upevnění katolické Církve začala ve 2. polovině 16. století reformní činnost i v Cisterciáckém řádu.  Dělo se to na jedné straně činností opatů ze Citeaux zvaných tehdy poprvé generální opatové a dále vznikem autonomních reformních sdružení klášterů.  Tato sdružení klášterů se nazývala kongregace a vznikala pod ochranou papežů na regionální úrovni s cílem vzájemně se mezi sebou podporovat a pečovat o řeholního ducha.  Ve Španělsku a Francii byl citelný vliv reforem od svaté Terezie Veliké, o což se opřeli mladí mniši v Clairvaux a založili v Řádu hnutí zvané "abstinenti" (nejíst maso).  Ve zbytku katolické Evropy byli zase za jediné pravé řeholníky považováni a za vzor kladeni jezuité a těm se snažilo připodobnit zase mnoho klášterů především východně od Rýna.


Přijetí sv. Bernarda do kláštera CiteauxVznikající kongregace byly různého charakteru podle místních podmínek - tak např. první kongregace nepodléhající řádu vznikla ve Španělsku na konci 15. století a kladla důraz na poustevnictví.  V mužských klášterech se pak reformní úsilí projevilo v 16. století hnutím tzv. feuillantů, kteří převzali některé kláštery hlavně v jižní Francii a Itálii a oddělili se do samostatného řádu.  Tito feuillanti kladli důraz na vypjatou askezi a kazatelství a do 18. století postupně zanikli anebo se navrátili k Cisterciáckému řádu.  V ženských klášterech došlo k odštěpení části klášterů v 17. století pod názvem reformované Bernardinky.  U jejich zrodu stáli biskup František Saleský a Louise de Ballon a tyto kláštery nadále existují pod dohledem místních biskupů.  Mimoto vyvstaly velké názorové třenice okolo reformního ženského kláštera Port Royal u Paříže, který byl neprávem obviňován z příklonu k jansenismu, a nakonec světskou mocí násilně zničen.

Zakladatelé cisterciáků: sv. Robert, Alberich a Štěpán HardingVýše zmínění abstinenti měli zpočátku podporu svých představených, ale přijali za svůj radikalismus v prosazování reforem a postupovali netrpělivě.  Jejich neúprosnost a bojovnost odrazovala od myšlenek reformy většinu ostatních klášterů.  V průběhu 17. století abstinenti vytyčili jasnou observanci (přesně definovaný způsob života), získali v rámci Řádu autonomii a pro svou observanci dostali několik desítek klášterů, přičemž využívali raději zásahů státní moc než církevní postup.  Do čela si vyvolili konvertitu a nového opata v malém klášteře La Trappe v Normandii, který se jmenoval Armand-Jean B. de Rancé.  Ten vedl vášnivě spory jménem strany abstinentů a proslavil ji, takže se lidově tomuto křídlo v Cisterciáckém řádu začalo říkat trapisté.  Tento tzv. "boj observancí" neskončil ani po smrti opata Rancého a projevoval se převážně ve Francii.  Velká francouzská revoluce na konci 18. století zničila instituce Cisterciáckého řádu, takže v 19. století začínalo budování organizace přeživších klášterů či komunit od základů.  Poslední opat ze Citeaux převedl nouzově své pravomoci na hornoněmeckou kongregaci, ale nakonec byla jistá kontinuita zajištěna jen díky přímému řízení papežem, který sám jmenoval zástupce Cisterciáckého řádu, aniž by mu svěřil plné pravomoci opata ze Citeaux a zajistil obnovu institucí Řádu jako před revolucí.   Při novém sdružování klášterů došlo nakonec na konci 19. století k vyprofilování dvou směrů: jedním z nich bylo sjednocení několika různých reformních skupin pod názvem "reformovaní cisterciáci" nebo "cisterciáci přísné observance" a všechny ostatní kláštery zůstaly ve skupině zvané "cisterciáci obecné observance".  Pod dohledem papeže Lva XIII. došlo r. 1893 k fatálnímu rozdělení Cisterciáckého řádu na dva nezávislé řády podle výše uvedené příslušnosti.   Toto rozdělení mělo co do činění též s německo-francouzským antagonismem a extrémním růstem nacionalismu v povědomí evropských národů.  Cisterciáci přísné observance, zvaní lidově trapisté, pocházeli ze zemí francouzského vlivu a po sjednocení různých reformních skupin odložili tyto reformní programy a zvolili za svůj cíl návrat k ideálům 12. století.  Ostatní cisterciáci byli Svatým stolcem uznáni za pokračovatele Cisterciáckého řádu a žili nejrůznějšími způsoby života: od farní duchovní správy přes vyučování na školách až po misionářskou činnost mimo Evropu.  Tato pluralita forem se v Cisterciáckém řádu zafixovala až podnes, takže jeden klášter od druhého se může dosti lišit.  Cisterciáci přísné observance naopak usilovali do II. vatikánského koncilu o jednotný způsob života po celém světě a velmi intenzivně reagují na společenské výzvy doby.


 
© Cisterciácké opatství Vyšší Brod, Klášter 137, 38273 Vyšší Brod, Czech Republic
© Design, redakční systém: Webdesignum 2009 - 2014