Podmenu:



Vznik cisterciáckého hnutí

Reforma církve a společnosti v západní Evropě 11. století se tehdy velmi silně týkala i klášterů, jež byly tehdy hustě rozesety po území dnešní Francie, Nizozemí , Německa, Anglie, Irska a Itálie.  Tyto kláštery se od 9. století povinně držely Řehole svatého Benedikta ovšem s vlastními zvyklostmi, jež dosti modifikovaly původní model klášterního života vyjádřený v Benediktově řeholi.

Sv. Robert z Molesme dle vyobrazení ve vyšebrodském klášteřeV průběhu 11. století se tedy za výše uvedených okolností vynořily mnohé modely a reformy řeholního života, z nichž ovšem téměř žádný z nich z úcty k tradici neopustil úplně Benediktovu řeholi.  V té době tedy vznikli např. kamaldulští poustevníci díky úsilí svatého Romualda, dále vallombrosiánští mniši založení svatým Janem Gualbertem či poustevníci svatého Nila v jižní Itálii.  Tehdejší dobou hýbala myšlenka návratu ke kořenům - tedy být chudí jako Kristus, žít život apoštolů (vita apostolica) a poustevnický způsob života (eremitismus).  "Vita apostolica" znamenala až do 13. století žít v ústraní, společně se modlit a chválit Boha a vydělávat si podle možností na živobytí, aby byla zajištěna nezávislost.  Až později tento ideál získal interpretaci, že následování apoštolů znamená putovat na různá místa a kázat.  Tento význam má přibližně i dnešní pojem slovo apoštolát.  První výklad se opírá o příklad apoštolského společenství v Jeruzalémě, zatímco druhý o nezávislé misijní cesty apoštola Pavla.  V době reforem 11. století se např. začaly vyskytovat také formy zasvěceného života, jaké dnes neznáme: reklůzy a inklůzy (zřídka i v mužské variantě).  Byli to takové osoby, které se nechaly u kláštera nebo města natrvalo zazdít do uzavřeného obydlí a jediným styk s okolím se odehrával skrze malý otvor, kudy se na jednu stranu dostávalo reklůze nutných životních potřeb (jídlo a šaty) a na druhé straně tudy reklůza vedla duchovní rozhovory s příchozími a poskytovala duchovní vedení.  Tyto myšlenky silně působily ve společnosti a získaly charakter masového hnutí.

Ideální plán cisterciáckého klášteraTyto myšlenkové proudy nacházely odezvu i v zapadlých koutech.  Tak v polovině 11. století jistý Robert pocházející z drobné šlechty v Champagne byl vychován v benediktinských klášterech a postupně zastával mnoho pozic v různých klášterech, když hledal odpovědi na výše uvedené duchovní výzvy své doby.  Jeho kritici převážně z řad benediktinů jej označovali za těkavého a nespolehlivého, zatímco jeho představení, biskupové a místní šlechta jej podporovali.  Nakonec Robert skončil s dovolením církevních autorit jako poustevník ve velkém lese u Colenu.  Tam se kolem něj shromáždila postupně skupinka spřízněných duší a nakonec se pod tlakem potřeby stabilizace všichni rozhodli založit nový reformní klášter.  Známí Roberta v začátcích materiálně vypomohli a tak brzy vznikl nový klášter Molesme řídící se oficiálně Benediktovou řeholí, jak to bylo tehdy samozřejmé.   Způsob řeholního života zde byl pod vedením opata Roberta zřejmě motivující, takže v krátké době vstoupilo do kláštera mnoho nových zájemců a také klášter dostal darem mnoho majetku.  Ovšem na starosti s tím spojené nebyla malá zakladatelská skupinka poustevníků očividně připravena.  Noví zájemci vstupovali s předsevzetím, že budou žít, jak to tehdy bylo obvyklé v okolních klášterech.  Také majetky a poddaní vyžadovali mnoho starostí a času nepočítaje s tím spojené povinnosti platit daně, vypomáhat ve veřejných záležitostech (války, soudy, zaopatření starých lidí) a být zázemím pro místní šlechtu.  Z původního života poustevníků v Colenu tedy asi mnoho nezůstalo.  Molesme v té době navštívili na delší  dobu také pozdější zakladatel kartuziánů sv. Bruno a zakladatel premonstrátů sv. Norbert.   Uvnitř kláštera docházelo k růstu napětí mezi zakladateli a nově vstoupenými, až se sv. Robert už ve vysokém stáří vypravil se skupinkou horlivých mnichů k papežskému vyslanci ve Francii a hledali řešení.  Kvůli zachování pokoje tento legát navrhl a schválil reformním mnichům z Molesme plán založit zcela nový klášter nezávislý na okolních klášterech.  Na jaře r. 1098 se pak opat Robert vypravil se skupinou 21 mnichů založit nový klášter, zatímco ostatní mniši v Molesme si ihned zvolili nového opata.  Skupinka zakládajících mnichů se usadila na místě zvaném latinsky Cistercium 30 km jižně od hlavního města Burgundska - Dijonu.  Zde dostali od burgudnského vévody kus prázdné země a postavili provizorní klášter ze dřeva.  V Molesme ovšem problémy navzdory očekávání neustaly a mniši tam mezi sebou brzy pocítili následky vypuzení Roberta.  Změnili své smýšlení a nakonec se odhodlali vyslat posly až do Říma s prosbou o návrat opata Roberta.  Papež nechal rozhodnutí na místní synodě v Burgundsku, která nakonec v létě r. 1099 vyzvala Roberta k návratu se zárukou zachování nově založeného kláštera Cistercium. Opat  Robert se tedy s větší částí mnichů vrátil k napraveným mnichům do Molesme, kde Robertův nástupce ihned odstoupil.  Tam pak Robert dožil svůj bouřlivý život pro Boží věc až do smrti r. 1111. Založení Cistercia po ochranou Panny Marie"Nový klášter" (název Cistercium se uplatnil až později při založení dalších klášterů) se zatím ocitnul v nezáviděníhodné pozici.  Mnichů zde zůstalo málo, ale byli rozhodnutí žít v odloučenosti, mlčení, vlastní práci a chudobě bez zbytečných kompromisů a rozmělňování.  Proto odmítli žít z feudálních daní, aby nemuseli být zapojeni do feudálních povinností.  Jako svůj štít vůči výtkách vztyčili ideu doslovného zachovávání Řehole svatého Benedikta. Okolní kláštery k němu zaujaly kritický postoj, zatímco ostatní lidé si jej vážili, ale drželi se stranou kvůli náročnému způsobu života v Cisterciu.  Také šlechta "Nový klášter" nepodporovala, protože jí nebylo umožněna, aby jej využívala jako své zázemí.  Mniši v "Novém klášteře" si tedy po odchodu Roberta zvolili za opata jeho zástupce Albericha, který získal od Svatého stolce záruku ochrany pro způsob života v "Novém klášteře" a stabilizoval otřesenou komunitu.  Alberich zemřel r. 1109 a za jeho zástupce si mniši zvolili jiného z iniciátorů založení "Nového kláštera" Štěpána Hardinga.  Štěpán byl vychován v Anglii v benediktinském klášteře Sherborne a musel emigrovat po dobytí Anglie Normany.  Štěpán procestoval západní Evropy a seznámil se novými reformními myšlenkami.  Na cestě z Říma zpět do Anglie vstoupil i se svým druhem do Molesme a odtud se pak vydali založit "Nový klášter" (Cistercium).  Štěpán byl schopný organizátor a dovedl se postarat o své mnichy.  Zajistil jim jasná pravidla, nově vyhotovil spolehlivý překlad Písma svatého, provedl obnovu liturgie a založil skriptorium produkující nejkrásnější rukopisy 12. století.  Příliv dorostu zůstal navzdory tomu více než skromný až do příchodu skupinky kolem Bernarda z Fontaines.

Bernard byl jedním ze synů místního šlechtice Tecelína a byl vychován v klášterní škole.  V ukončení vzdělání se krátce věnoval rytířskému životu po boku svých starších bratrů, ale po smrti své matky Alethy se rozhodl pro Bohu zasvěcený život bez kompromisů.  Pro své nové ideály s Boží pomocí získal Bernard většinu svých sourozenců, příbuzných a přátel.  Zprvu všichni žili v rodovém sídle a snažili se pod Bernardovým vedením o nějaký řeholní život.Svatý Bernard z Clairvaux - nejznámější cisterciák  Bernard byl ovšem soudný a pokorný člověk, a proto se nakonec rozhodl nezakládat vlastní klášter, ale vstoupit do nějakého stávajícího.  A protože věděl o "Novém klášteře" a vysoce si cenil způsobu života v něm, přijal to jako Boží výzvu a se všemi svými druhy požádal r. 1113 o přijetí do něj.  V očekávání příchodu velkého množství zájemců do "Nového kláštera", opat Štěpán vyslal skupinku svých mnichů založit první dceřinný klášter "Nového kláštera" - Cistercia.  Tím se stal r. 1113 klášter "La Ferté" jižně od Cistercia a toto jméno je symbolické, protože znamená "upevnění (reformy)".  Ze skupinky okolo Bernarda se podařilo vychovat většinou dobré a spolehlivé mnichy, a proto už r. 1114 byl založen z Cistercia další klášter "Pontigny", což znamená něco jako "přemostění (k řádu)".  Hned další rok 1115 pak byly založeny další dva kláštery:  "Morimond" (umřít světu) severovýchodně blízko hranic s německými kraji a pak "Clairvaux" (jasné údolí) severozápadně od Cistercia.  Z těchto čtyřech prvních dceřiných klášterů a Cistercia pak vznikl okolo r. 1120 zárodek Cisterciáckého řádu a z nich následovala v rychlém sledu řada nově založených klášterů s jednotným životním stylem.  Cisterciácký řád byl prvním řeholním řádem v právním smyslu vůbec (jakožto institucionalizovaná organizace) a ostatní řády vznikly s využitím některých jeho prvků později (z těch dodnes existujících nejprve premonstráti a kartuziáni a později dominikáni a františkáni).  Zakládající ústava Řádu byla vytvořena pravidelným shromážděním opatů a nazvána "Carta Caritatis" (Listina lásky).

Co bylo však důvodem tak rychlého a rozsáhlého zakládání nových klášterů a expanze nového Řádu?  Důvody jsou zřejmě následující:

  • 11. a 12. století bylo z hlediska horlivosti křesťanů v masovém měřítku výjimečnou a Bohem obzvláště omilostněnou dobou.  Dařilo se také řeholním skupinám s velmi malým duchovním potenciálem a dále statisíce lidí uposlechlo výzvy nasadit svůj život pro Krista a vydaly se na křížové výpravy do nejistoty.
  • Cisterciácké ideály představovaly nejlepší a nezralejší syntézu dosavadních reformních snah v Církvi a ve společnosti, a proto přitahovali téměř všechny  lidi s jakýmkoli zápalem k následování Krista.  Cisterciácký řád nebyl tehdy jen jedním z údů Církve, jak je to normální, nýbrž jednalo se spíše o masové duchovní hnutí.  Proto v jiných dobách nemůžeme od cisterciáků očekávat stejný vliv a proslulost.  Ostatně toto hnutí sdílelo osud všech hnutí - rychlý vzestup jakožto atraktivní novinky a odpovídající opadnutí zájmu u většiny společnosti.
  • Osobnost svatého Bernarda z Clairvaux byla výjimečná a fascinující pro jeho okolí a Bůh jej povolal očividně právě pro jeho dobu.  Dnes by zřejmě svatý Bernard nedošel zdaleka takového uznání a obdivu jako ve své době a jeho povolání bylo tedy unikátní a nelze jej kopírovat.  Na druhé straně se můžeme od svatého Bernarda mnohému dobrému pro duchovní život přiučit, protože on byl velmi dobrým učedníkem prvních mnichů v Cisterciu a vůbec toho nejlepšího v křesťanství v jeho době.  Svatý Bernard nebyl ani tak originální a průkopnický myslitel a státník jako spíše případný a duchaplný vykladač a uplatňovatel nauky a rad Církve při hledání Boha.

Jaké ale byly ty cisterciácké ideály?  V čem spočívala cisterciácká reforma řeholního života?

Sv. Bernard duchovně vede své mnichy v kapituleCisterciáci chtěli být věrnými žáky svatého Benedikta a zároveň odpovědět na volání doby po návratu k ryzosti prvotní církve.  Proto se sice odvolávali na Benediktovu řeholi jako na absolutní normu, ale zároveň si brali příklad z pouštních otců, z ideálu raného mnišství.  Z toho důvodu cisterciáci neaplikovali všechny prvky zmíněné v Benediktově řeholi - odmítli například malé děti v klášteře dané na výchovu s tím, že zasvěcený život musí vycházet se svobodného a zralého rozhodnutí dospělého člověka.  Cisterciáci tedy kladli důraz na odloučenost od světských záležitostí, na prostotu, na niternost a na vnitřní krásu, na tichost, na obětavost a vzájemnou službu, na důslednost a vytrvalost, a dále na vroucnost ve vztahu ke Kristu se zdůrazněním Kristova lidství, jímž se nám On nesmírně přiblížil a ztotožnil se s lidským údělem.   Proto se všichni cisterciáci utíkali pod ochranu a pro přímluvu především k Matce Boží, Panně Marii, a za svůj hlavní svátek si zvolili její Nanebevzetí, protože v tom ji chtěli následovat.  Toto tedy jsou cisterciácké ideály, zatímco obecně benediktinské ideály tíhnou více k tomu vystupovat navenek a k zapůsobit na příchozí do kláštera, ať už liturgií, uměním či školstvím.

Kristus se sklání ve vidění ke svatému BernardoviA reforma spočívala v tom, že se cisterciákům podařilo obnovit původní vyváženost klášterního života, jak ji ostatně učí svatý Benedikt.  Jde o vyváženost mezi třemi základními prvky k posvěcování všedního života: společnou veřejnou i soukromou modlitbou, duchovní rozjímavou četbou a tělesnou prací.  Tyto prvky vyplývají z lidské podstaty, jak ji Bůh stvořil, a skrze ně lze velmi účinně dozrávat pro Boha - dle zásady "pomalu, ale pořád".  Nic na tom nemění to, že cisterciáci byli schopni naplnění těchto ideálů a expanze po Evropě jen poté, co zavedli instituci konvršů.  Konvrši byli řeholní bratři komunity přidružení zvenku k vlastní mnišské komunitě a zabývali se výhradně úkoly venku.  Proto se neúčastnili chórových modliteb, nepodíleli se na řízení kláštera a nežili v klauzuře.  Byla to nová forma zasvěceného života.  Mimoto spočívala cisterciácká reforma v tom, že zavedla pevnou organizaci řeholního života, vytyčila jasný a přehledný program a tím ale také uvedla do Církve pluralitu forem řeholního života při zachování jednoty v křesťanské lásce.  Konkrétně je cisterciáckým přínosem uplatňovaným v ostatních řeholních společnostech pravidelná kapitula (tedy shromáždění členů k činění rozhodnutí) a pravidelné vizitace (tedy taktní ale účinný prostředek k nápravě nedbalosti a pochybení).

Citace z děl sv. Bernarda z Clairvaux


"Je tak milosrdná a tak laskavá! Co jiného může vytrysknout z Pramene dobroty než dobrota? ... Když někdo držel půl dne v ruce jablko, nezůstane mu v paměti jeho vůně? Co tedy muselo naplňovat její lůno po devět měsíců? Toto Dobro naplňovalo Mariino srdce ještě dřív než její lůno a když vyšlo z jejího lůna, neopustilo její srdce."

"Chci ze všech sil kráčet po stopách pokorného Ježíše, horoucně toužím oplácet lásku tomu, který mě první miloval a obětoval se za mne. Ale to nemůže stačit. Je ještě třeba, abych požíval velikonočního beránka. Neboť nebudu-li jíst jeho tělo a pít jeho krev, nebudu mít v sobě život ... Jít za Ježíšem znamená zajistit si spásu. Mít ho a milovat ho je neporovnatelná radost. Ale živit se jím je pravý život, vrchol štěstí, protože jeho tělo je opravdu pokrm a jeho krev je opravdu nápoj. On je chléb, který sestoupil z nebe, aby dal světu život."

"Uctívejme tedy Marii z hloubi své duše, neboť taková je vůle Boží. Bůh chtěl, abychom měli všechno prostřednictvím Mariiným. Při každé příležitosti a všemi způsoby nám přichází na pomoc v naší bídě. Konejší nás v našich úzkostech, podněcuje naši víru, posiluje naši naději, dodává nám odvahu. Bojíš se přiblížit k Otci? ... Dal nám Ježíše za prostředníka ... Ale snad se obáváš jeho božské velebnosti ... Chceš mít u něho zastánce? Uteč se k Marii ... Bude vyslyšena pro svou důstojnost. Syn poslechne svou Matku a Otec poslechne svého Syna. To je důvod mé převeliké důvěry."


 
© Cisterciácké opatství Vyšší Brod, Klášter 137, 38273 Vyšší Brod, Czech Republic
© Design, redakční systém: Webdesignum 2009 - 2014