Úrodná krajina Brabantska, kde se Luitgarda roku 1182 narodila v Tongeren, byla až do vestfálského míru součástí německých zemí. Dnes patří vlast této svaté cisterciačky a jedné z prvních ctitelek Největějšího srdce Páně k belgické provincii Limburg. Mezi částečně lidovými životopisy vyniká latinský životopis „Vita Luitgardis„ od Tomáše z Cantimpré z roku 1270, který se dochoval v jednom výpravnějším a v jednom stručnějším podání. Tomáš byl augustiánským řeholním kanovníkem, avšak rozhodl se roku 1232 vstoupit do nového dominikánského řádu. Po roce 1248 prošel dalšími teologickými studii v Kolíně, kde tehdy vyučoval sv. Albert Velký, a kde byl také Tomáš Akvinský. Pisatelské dílo Tomáše z Cantimpré jej vymezuje jako nadaného teologa, svatopisce a přírodovědce. Jako mladý kněz našel Tomáš roku 1230 u Luitgardy dobrou radu v jedné obtížné záležitosti svědomí. Od té doby s ní vedl duchovní rozhovory. To, co mu přitom ze svého života svěřila, se v něm čím dál tím více spojovalo se záměrem dovést mnoho duší k větší lásce ke Kristu. Jeho popis je svědectvím náboženské kultury 13. století. Vyzdvihoval takové události v Luitgardině bytí, v nichž vystupují na světlo teologické pravdy. Protože Luitgarda byla mysticky omilostněnou ženou, nesmíme se divit, že Tomáš její zážitky s Kristem líčí jako „ rozhovory s Kristem.“ Heroické následky, které si Luitgarda brala ze svých vizí pro svůj životní postoj, mohou platit jakožto důkaz jejich pravosti. Přirozenost a nadpřirozenost se v Luitgardě spojovaly čím dál tím více, až nakonec žila jen ke slávě Boží a ke spáse duší svých bližních.

Luitgardino mládí a povolání

Luitgarda byla dcerou světáckého měšťanského otce a nábožensky smýšlející šlechtické matky. Jí může Luitgarda děkovat za vzdělání u benediktinek kláštera sv. Kateřiny u St. Troud v době, kdy ještě neexistovaly žádné veřejné školy. Tam Luitgarda žila vícero roků jako žačka. Během této doby už pociťovala volání Pána. Dříve však než se mohla rozhodnout k noviciátu, musela se vypořádat s nabídkou pozemské lásky. Jeden mladík si získal oblibu jejího otce a tak s ní započal známost. V této situaci se projevilo v Luitgardě rozpoložení k bezprostřednímu zakoušení Boha. Uprostřed rozhovoru zahlédla svého Pána, Ježíše Krista, v lidské podobě. Kristus jí ukázal svou ránu v boku a pravil : „Pohleď sem, co a jak máš udělat, v rozjímání mých ran ti slibuji tu nejčistší líbeznost“. Luitgarda byla tím hluboce zasažena. Vyšla bez odkladu v ústrety tomuto volání Pána natolik, jako kdyby už nevnímala, co má domluvené se svým partnerem. Když za nějakou dobu poté navštívila svou sestru, pokusil se jí po cestě unést jeden rytíř. Ona mu však unikla a uprchla zpátky do St. Troud. Tehdy požádala benediktinky o přijetí a složila roku 1200 své sliby.

V komunitě u sv. Kateřiny panovala poněkud uvolněnější kázeň, jak bylo tehdy běžné v mnoha jiných benediktinských klášterech. Konaly se sice v domě Božím ještě za noci vigilie a konala se také sedmkrát denně chórová modlitba, která se tehdy modlila nebo zpívala latinsky. O něco méně vážně se bral naproti tomu pokyn Řehole, aby se zbytek dne trávil střídavě tělesnou prací a duchovní četbou. Zbožné povídání si mezi sebou či s hosty bylo zřejmě u mnišek obvyklé. Vnitřní vedení Duchem svatým poučilo Luitgardu už vzápětí o tom, že může zakoušet milující přítomnost Boží jen při věrném zachovávání řehole. Proto se snažila vyhýbat nepotřebnému klábosení a smysluplně využívat čas určený pro práci. Méně horlivé sestry toto posuzovaly jako svévoli a tak musela zpočátku trpět pod jejich kritikou.

S postupem doby si však spolusestry všimly toho, že Bůh propůjčilLuitgardě dar uzdravovat menší choroby přikládáním rukou. Proto k ní přicházely s důvěrou při tělesných obtížích a vedly k tomu i světské lidi, aby se v takových situacích na ni obraceli. Luitgarda byla ochotná pomáhat všem. Brzy však postřehla, že mnohé malé obtíže byly jen záminkou vtáhnout ji do bezduchého klábosení. Zatímco pak byla na chórové modlitbě a musela se při své nedostatečné znalosti latiny velmi snažit udržet pozornost, vyvstávalo to, co slyšela, znovu na povrch. Tím poznala, že nebyla povolána k tomuto druhu služby nemocným. Bůh jí spíše určil k tomu, aby působila v samotě, kajícnosti a mlčení k jeho cti a ke spáse duší. Proto Boha prosila, aby jí místo léčitelské schopnosti dal lepší porozumění smyslu žalmů, a Bůh jí v této prosbě vyhověl. Jak se Luitgarda pak zaradovala, když najednou dospěla k patřičnému porozumění při modlitbě i zpěvu.

Po určité době však vyvstal v jejím svědomí určitý neklid. Luitgarda přišla na to, že poznání samo nestačí, pakliže přístup k Božímu srdci závisí na odevzdanosti vlastního srdce. Tak došlo v jednom z vidění k živoucímu a neustávajícímu spojení mezi ní a srdcem Ježíšovým. Luitgarda se darovala Pánu úplně tím, že jej prosila : „ Přijmi, milý mistře, mé srdce tak, že láska Tvého srdce bude sjednocena s láskou srdce mého a své srdce budu mít už jen ve Tvém.“ Od té doby rostla Luitgardina připravenost k sebeovládání. Když jednou krátce poté procitla na noční signál k vigiliím a třásla se horečkou a zimnicí, měla nejprve za prozíravější nejít v tomto stavu do studeného kostela na chórovou modlitbu. V tom uslyšela, jak jí Ježíš Kristus nabádá rychle vstát, aby konala smíření za lidi, kteří právě v tuto hodinu těžce hřeší. Spěšně se zvedla a chvátala do kostela. U vchodu zahlédla Pána. Visel živý na kříži a jeho rána v boku byla otevřená. Svou pravici přivinul Luitgardu k sobě a přitiskl její ústa na své srdce, z něhož vytékal mohutný proud duchovní síly a blaženosti. Milost, již Spasitel zasloužil svým utrpením a umíráním lidem, zakusila Luitgarda v tomto okamžiku jako sílu, která měla utvářet celý její další život.

Od tohoto vidění, které později umělci tak rádi barvitě zobrazovali, se Luitgarda vnitřně otevřela vlití Ducha svatého. Vzorem jí v tom byl svatý apoštol Jan, poněvadž směl při poslední večeři odpočívat na Ježíšově srdci a jeho evangelium je důkazem mimořádného porozumění víry. V jednom vidění uviděla Luitgarda apoštola Jana v podobě orla, který byl proniknut a zalit nadpřirozeným světlem. O toto světlo se s ní Jan podělil tím, že se k ní přiblížil a dotknul se jejích úst svým obličejem. Od té doby měla i Luitgarda neobyčejné porozumění víry, takže mohla nadále přesně vykládat nejvyšší teologické pravdy svou prostou řečí. S tímto porozuměním vzrostlo i její odhodlání podniknout změny, jež poznala jako potřebné. Slyšela totiž, že některé kláštery se začaly držet Řehole svatého Benedikta tak důsledně, jako to žili mniši kláštera Citeaux založeného roku 1098. V blízkém klášteře Herkenrode se už tento způsob života ujmul a v něco vzdálenějším klášteře Awirs (Aywieres) byl právě zaváděn. Zatímco však Luitgarda r. 1205 zvažovala, že přestoupí do společenství cisterciaček, byla zvolena v klášteře sv. Kateřiny převorkou. Navzdory své lásce k spolusestrám trvala Luitgarda na svém předsevzetí. Poněvadž od nich nemohla požadovat, aby přijaly cisterciácký způsob života, připravovala potajmu svůj klášterní přestup. Kvůli svému postupu prosila Boha, aby odškodnil celou komunitu bohatými milostmi. Tomáš z Cantimpré si všímá, že jí to Pán viditelně udělil, protože tento klášter zažil v následujících letech duchovní i materiální rozmach.

Luitgarda jako cisterciačka

Po intenzivní modlitbě a podle rady učeného kazatele Jana z Lieru šla Luitgarda do Awirs. Tam se mělo rozhodnout po určité zkušební době o přijetí této komunity do Cisterciáckého řádu. Svobodného souhlasu sester s náročnými zvyky Citeaux bylo k tomu zapotřebí. Také se muselo s pomocí několika opatů ověřit, zda bylo zajištěno živobytí sester a zda mimo klauzurních budov stojí nebo může být zřízen kostel a potřebné hospodářské budovy. Také se měl celý areál zabezpečit dokola zdí, aby sestry mohly žít v odloučenosti kláštera, tzv. klauzuře. V Awirs nalezli cisterciáčtí opaté sice horlivou komunitu, naproti tomu se však místní poměry jevily neuspokojivé. V každém případě však byl klášter roku 1210 přeložen do Lillois u Nivelles a téhož roku přijat do Řádu. Rpku 1217 dostaly sestry ještě lepší nabídku blízko Bruselu v Couture-Saint-Germain. Tak klášter tam byl přeložen pod dosavadním jménem „Naše paní z Aywieres„.

V Cisterciáckém řádu určovaly den chórová modlitba, tělesná práce a duchovní četba a styk s vnějším světem byl omezen. Cisterciáci se věnovali mýcení a zemědělství. Cisterciačky byly zřejmě aktivní především ve spřádání vlny, protože řeholní hábity bylo třeba vyrobit ze svépomocí zpracované ovčí vlny. K tomu se přidávalo pěstování zeleniny a léčivých bylin. Ovládaly umění připravovat z léčivek různé směsi a masti. Tím se léčily nejen nemocné spolusestry, nýbrž se tyto prostředky podávaly i lidem, kteří hledali pomoc na klášterní vrátnici. Kdo měl jisté základní vzdělání a potřebnou zručnost, byl poslán do skriptoria k opisování knih, které byly třeba pro duchovní četbu a chórovou bohoslužbu. Luitgarda se samozřejmě podílela na každé práci, jež jí abatyše přidělila. Také se snažila postřehnout v Písmu svatém život a nauku Pána. Během některých činností mohla přemítat o tom, co slyšela či četla, protože v Cisterciáckém řádu bylo klášterní mlčení tak dodržováno, jak to ukládá sv. Benedikt ve své Řeholi. Ve věci chórové modlitby se Luitgarda držela jeho pokynu „Mějte na paměti, jak se musíme chovat před Boží tváří a Jeho anděly, a stůjme při zpěvu žalmů tak, aby naše srdce bylo v souladu s našimi slovy.“ Právě tato horlivost jí zapříčinila duchovní zkoušku. Neboť čím více odrážela každou myšlenku, která plně neodpovídala smylu slov modlitby, tím více se jí drala na mysl rozptýlení. Nic nepomáhalo, když pak nato soukromě oficium opakovala, pokoušejíc se o intenzivnější koncentraci. Luitgarda přednesla nakonec spolusestrám svou svízel a prosila je o přímluvu. Měla tísnivý pocit, že s ní Bůh není spokojen. Ve skutečnosti přispívala tato duchovní nedostatečnost k očištění jejího srdce. Učila se tak znova a znova přistupovat ke svým slabostem pokorně, trpělivě a odevzdaně. V důvěře v Boží pomoc usilovala Luitgarda nadále o modlitbu, při které především srdce přilnulo pokojně a neměně k Bohu. Pak také díky útěše udělené od Pána Luitgarda zakusila, že Pán její duchovní úsilí schvaluje a přijímá tak, jak je.

Čím dál tím více byla pak Luitgarda připravena k zástupné smírné oběti. Jednoho dne se jí zjevila Matka Boží a řekla jí bolestným hlasem: „ Hle, můj Syn je znovu křižován bludaři a špatnými křesťany. Znova plivají do Jeho tváře. Proto čiň pokání, posti se po sedm let a zmírni Boží hněv, který teď těžce doléhá na celou zemi.“ V jižní Francii tehdy působili pobloudilí albigenští. Byla to jedna ze skupin Katarů, tj. čistých, jak se sami nazývali, kázali sebespasení, pohrdali všemi přírodními hodnotami a odmítali proto také manželství. Pro vtělení Kristovo neměli pražádné pochopení. Svatou mešní oběť a svátosti Církve označovali za zbytečné skutky hříšných kněží. Tím způsobili Církvi velké škody. Kazatelští bratři svatého Dominika se sice namáhali tento blud zneškodnit teologií křesťanského vidění světa, ale jejich úspěch závisel na dobrovolném zadostiučinění Bohu zasvěcených duší.

Tak přišlo k tomu, že Luitgarda navzdory více než skromnému zaopatření v Cisterciáckém řádu začala svůj první sedmiletý půst o chlebě a pivě. Její zprvu ustaraná abatyše poznala podle neschopnosti Luitgardy požít něco jiného, že tento půst odpovídá Boží vůli. Tato smírná oběť nezůstala bez účinku, neboť kázání dominikánů pročišťovalo lid a lid se čím dál tím více odkláněl od vlivu albigenských. Luitgardino přání patřit na Krista bylo tak velké, že toužila po brzkém konci života. Pán ji však poučil v jednom dalším vidění, že přitom nehledá ještě dosti spásu svých bližních. Zjevil se jí jako muž bolesti a stěžoval si jí, že jeho utrpení a umírání za mnohé lidi bude marné, když se nebude důrazně modlit za jejich obrácení. Od té doby už Luitgarda nemyslela při modlitbě na sebe, nýbrž úpěnlivě prosila všemi silami o spásu všech skrze utrpení Krista Vykupitele. Kvůli svému povolání k tiché smírné oběti se Luitgarda zdráhala převzít řízení kláštera. Rádi by jí toto řízení v nové fundaci nebo i ve vlastní komunitě svěřili, musela by se jen naučit francouzštinu obvyklou v západních Flandrech. Toto pobízení však Luitgardu přivedlo do duševní nouze, s níž se utíkala ke svaté Panně Marii. Její modlitba obsahovala prosbu, aby byla neschopná naučit se francouzštině, což jí Matka boží skutečně až do konce života udělila. Kdyby její přání po životě ve skrytosti neodpovídalo Boží vůli, bylo by takové vyslyšení modlitby nemyslitelné. Nespočet lidí, který žil v době Luitgardy, našel u ní pomoc a radu. Pomáhala jim svou modlitbou a kajícími skutky překonat těžká pokušení, udělat správná rozhodnutí ve svědomí, obrátit se z prostřednosti k náboženskému nasazení. V obtížných případech měla její modlitba a kající nasazení moc dokonce i nad démonickými vlivy. Za zemřelé vykonávala smíření a modlila za ukončení jejich očišťování na onom světě.

Mnozí lidé stejného smýšlení patřili k jejímu okruhu přátel. Tak měla Luitgarda vztahy s vévodkyní Marií z Brabantu a s blahoslavenou Marií z Oignies. Tato druhá Marie byla nejmarkantnější postavou z tehdy začínajícího bekyňství, po které získal Jakub z Vitry papežské požehnání. Jako biskup z Akkony napsal jednou Luitgardě z Palestiny dopis. Také blahoslavený Jordán Saský, nástupce svatého dominika, byl s Luitgardou ve spojení. Poté, co přestála první kající období, byla Luitgarda uvedena jedním zjevením Páně k jednomu opět sedmiletému půstu za všechny hříšníky světa. Protože se její zdraví stalo křehčím, jedla nyní kromě chleba ještě zeleninu. Téměř denně zakoušela nyní během mše stále hlubší uvedení do svého poslání obětovat se spolu s Ježíšem za hříšníky. Pohlížela na Něj, jak předkládá svému nebeskému Otci své rány a slyšela Kristova slova jí určená: „Nevidíš, jak se neustále obětuji Otci za mé hříšníky? Tímto způsobem se i ty zcela obětuj za mé hříšníky a tak odvracej hněv, který si zaslouží jako odplatu.“ Třetí půst, který Luitgarda začala roku 1239 nebo 1240 a vydržela až do své smrti, obětovala za tehdejší pronásledování Církve. Její životopis podává zprávu, že Kristus jí k tomu vybízel tím, že si stěžoval na nouzi, která vyvstává Církvi z boje se světskou mocí.

Během jejích posledních 11 let života, v nichž Luitgarda měla opět dar uzdravování druhých, byla sama zcela slepá a toužila čím dál tím více po světle věčném. Chtěla být smrtí navždy spojena s Pánem. Vedena jedním oblažujícím viděním Kříže Krista se Luitgarda připravovala po dobu jednoho roku na svůj odchod. Kristus od ní žádal tři duchovní cvičení: Díkuvzdání za všechna přijatá dobrodiní, stupňovanou modlitbu až do vyčerpanosti za hříšníky a vyloučení každé jiné tužby nežli sjednocení s Ním. 12. června 1246 v době nešpor Luitgarda zesnula. Mezi spolusestrami, které podle řádových obyčejů omývaly Luitgardino tělo byla jedna sestra s ochrnutou rukou. Tato sestra se zcela při této službě uzdravila. To byl jen jeden z mnoha zázraků, které dosvědčují definitivní Luitgardino sjednocení s Pánem. Mnoho lidí se k ní utíká i dnes ve svých potřebách. Putují k její schránce s ostatky ve farním kostele Bas-Ittre. Ve Flandrech je Luitgarda uctívána jako zemská patronka. „Bratrstvo svaté Luitgardy“, založené v roce 1946, se snaží zprostředkovávat duchovní dědictví této světice.