21.02.2012, autor: Peter Seewald, kategorie: Aktuality

STOLEC SVATÉHO PETRA - NENAŠEL JEŽÍŠ LEPŠÍHO?

22.února - Stolce sv. Petra - jaký je význam papeže dnes, v době úpadku institucionální církve?

KLÍČOVÁ POSTAVA

V době úpadku institucionální moci Církve opět zřetelně vystupuje do popředí ten, na němž Pán založil svou Církev. Ale proč Petr? Nenašel Ježíš nikoho lepšího?

Peter Seewald

Šimon Petr, kníže apoštolů, klíčová postava katolické Církve, se vrhá do vln, když ho Pán volá – a tone v jezeře své malověrnosti. Jde zasáhnout, když hrozí nebezpečí – a utne svému protivníkovi ucho. Mnoho toho namluví – a nad svou zbabělostí, nad nedodrženým slovem pak pláče jako žena, ne jako rybář. Je drsný a silný, soucitný a prchlivý. Salónní debaty nejsou nic pro něho. „Nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí,“ řekne později. „My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost.“ Rybář z Kafarnaa není žádnou rozhodnou vůdčí osobností, žádným dobře organizovaným mužem činu. Někdy se dokonce zdá trochu nechápavý a chová se jako někdo, kdo projevuje téměř neodpustitelné slabosti. Proč právě Petr? Nenašel Ježíš nikoho lepšího? Co je na něm tak zvláštního?

Odpověď na to vyvedl přímo fyzicky na jeviště světových dějin Jan Pavel II. – zvláště ke konci, když už se jeho život chýlil k závěru, když už nemohl, ve svém „svědectví utrpení“, jak ještě jednou po jeho blahořečení stvrdil před několika týdny Benedikt XVI.. „Pán mu postupně všechno vzal, ale on přesto nadále zůstal ‚Skálou‛, jak si to přál Kristus.“ A nyní se sám Benedikt XVI. ocitá ve stejné situaci jako tento rybář. Nyní v období úpadku institucionální moci Církve pokračuje snad s ještě větší vehemencí než dříve ve snaze zdůraznit význam papežství. V první řadě v jedné z největších reforem církevních dějin, ve vnitřní očistě, v obratu stádce, které je mu jako nejvyššímu pastýři svěřeno.

V tomto procesu znovuobjevování spasitelné moci křesťanství stáčí pohled jakoby mimovolně na postavu prvního z biskupů, klíčovou postavu par excellence. Šimon bar-Jona, zvaný Petr, Skála. „Pas mé beránky, pas mé ovce,“ to jsou Ježíšova slova k Petrovi. Petrův primát je uznáván ve všech apoštolských listech. Už před Letnicemi byl sloupem prvních křesťanů ve společenství na hoře Sion. Nestavte na písku, řekl Mistr, stavte na skále. Nemyslel tím ovšem jednu z mnoha skal v Judeji. Myslel Petra. Stavěl na tom, na kom člověk stavět nemohl. Z Petrova domu si Ježíš udělal hlavní stan. Nejprve v Kafarnau u Genezaretského jezera. Pak v Římě, na druhém břehu Tibery, na Vatikánském pahorku, kde byl Petr ukřižován.

Otázku, zda Ježíš chtěl Církev, zda je Církve vůbec zapotřebí, zda existuje apoštolský primát, neponechal Ježíš Kristus k vyřešení nějakým znalcům Písem, nýbrž ji sám zodpověděl. Nebyl to primát pro nového vládce, ale pro Šimona, rybáře, kterého Ježíš odvedl od rybářských sítí jeho otce a udělal z něj Petra, Skálu. Dnes je tento zplnomocněný kapitán na lodi Ježíše Krista spolu s Eucharistií největším darem, jakým mohl Ježíš Boží lid obdarovat. Dodnes není na světě nikdo, žádný prezident ani žádná popová hvězda, kým by se nebeské mocnosti tak intenzivně zaměstnávaly jako tímto vicariem christi – zástupcem Kristovým – když na něj každou hodinu ve statisících eucharistických slavností miliony lidí svolávají požehnání Nejvyššího, den za dnem, hodinu za hodinou. Tajemství Petra, vycházející ze Slova Božího, zůstalo nepřerušeno.

Kdo čte Nový Zákon se zřetelem na Petra, ví, jak je Církev myšlena. Že je Církví svatých – a ne hrdinů, podobajících se božstvům, kteří nikdy nechybují. Že musí počítat s pronásledováním. Nikde v evangeliu nestojí, že se tato Církev, jakmile přestane mít úspěch, má přizpůsobovat světu.  Zato je předem dáno, že i když klesne, bude znovu obnovena. Tak je to už na počátku. V Petrovi vyrůstá hořčičné zrnko, nejmenší ze všech zrnek, o němž mluví Ježíš v podobenství, ve větší strom než všechny ostatní na této zemi. Ještě žádnému prorokovi ani patriarchovi nebylo svěřeno takové poslání. Tento Kéfas z Kafarnaa, tento anti-Kaifáš, za sebou nenechal jen náboženskou nomenklaturu starého judaismu. V řetězci svých nástupců dokonce předčil i římského císaře. Stává se novým pontifexem maximem, nejvyšším stavitelem mostů, který však nestaví jen mosty mezi židy a pohany, mezi národy, ale i mezi člověkem a Bohem, mosty z nebe na zem a ze země do nebe.

Ježíše je na Petra velmi  přísný, přísnější než na ostatní. „Našli jsme Mesiáše,“ volal na něj jeho bratr Ondřej. To byl začátek. Evangelista dále střízlivě podotýká: „Ježíš na něj pohlédl“. A potom ho volá jménem: „ Ty jsi Šimon, syn Janův.“ I jména mají svůj význam. Jako Šimon bar-Jona je oslovený synem Jana nebo Jonáše. Jeho vlastní jméno, Schimeon nebo Schemel znamená jednak „Jahve slyšel“, jednak se ve výrazu Schemel skrývá Sch´ma Israel, tedy „Slyš, Izraeli“, hlavní modlitba židů.

„I vy chcete odejít?“, tak se ptal Ježíš po krizi v Kafarnau. To se stalo, když se většina přívrženců od Ježíše odvrátila, protože jako Mesiáš neodpovídal jejich představám. „Pane,“ koktá tento Šimon, „ke komu půjdeme?“ To ještě není žádné vyznání, je to spíše výraz bezradnosti. Zmatek, nadávky zástupu, který dává najevo zklamání nad novým hnutím a jeho vůdcem, projely apoštolům až do morku kostí. Je to první vlna odpadu v církevních dějinách. Je to klíčový zážitek pro klíčového muže. Ta scéna je tak komplexní, jako by skutečně musela přetrvat po generace. „A vy,“ chce nyní vědět Ježíš, „za koho mě pokládáte vy?“ Na jedné straně je zde mínění lidí, kteří se řídí tím, co slyšeli, tím, co se tak všeobecně říká a nevědomostí. Na druhé straně je tu mínění těch, kteří se pohybovali v Ježíšově těšné blízkosti. „Za koho mě pokládáte?“ ptá se Ježíš. A Petr odpovídá: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Petrovo poznání je klíčem, který vede do vnitřních prostor mesiánského tajemství. Ježíš toto vyznání neodmítá, naopak. „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův,“ zvolá, „protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.“ Je to poslání. A zaručení garance: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.“

Ale scéna ještě není u konce. Už samotnou volbou apoštolů Ježíš předkládá návrh zcela v protikladu k chytrosti tohoto světa, že zřejměji už to snad ani nelze. „Běda vám,“ řekl učitelům Zákona, „zavíráte před lidmi nebeské království. Sami do něho nevstupujete a těm, kdo chtějí vstoupit, v tom zabraňujete.“ Ježíš se ani nepokusil začlenit soudobé učitele Zákona a farizeje do kruhu Dvanácti, kteří měli v Jeho jménu přivádět svět k Bohu. V kruhu jeho vyslanců není žádný zástupce staré elity. Ani člen Velerady, ani rabi nebo byť i jediný učitel Zákona. V přítomnosti těch, které shromáždil a povolal, je však nyní vysoko na severu Izraele, na jednom pohanském skalisku na úpatí  Hermonského masivu založena Církev Ježíše Krista. Právě Petra vybral jako prvního z apoštolů a položil tak základ k církevní hierarchii. Ale tím to nekončí. „Odstup, satane,“ slyší náhle učedníci zahřmít Učitele. A opět je to Šimon Petr, právě prohlášený za skálu Církve, kterému Mistr hodí na hlavu to nejhorší, co můžete někomu říct. „Jdi mi z očí! (Pohoršuješ mě,) neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ (Mt, 16, 23).

Díky tomu je zřejmé dokonce i nám v dnešní době , že akt založení v Césareji Filipově byl více než jen  rozdělením pravomocí. Petr reagoval na Ježíšovo vyjevení věcí budoucích – že totiž On musí jít cestou utrpení – s námitkou. Z pochopitelných, lidských důvodů. Ovšem tím si vytváří Boha, který má fungovat, jak chceme my lidé, aby fungoval, Boha podle našich představ. To je postoj těch, kteří chtějí Boha zneužít jako nástroj. Když už ho nemohou odstranit ze světa, chtějí si alespoň vytvořit vlastního – falešného boha – něco jako dvojníka, někoho, kdo promění kameny v chléb.

Svým vyznáním Petr pronikl až na nejvyšší vrchol, který může člověk zdolat – k uznání Boha. V těchto výšinách obdrží klíč od nebeského království. Ovšem díky svým příliš lidským představám „Mesiáše“, rozpoznatelného podle obvyklých kritérií úspěšnosti, Petr opět klesá do kategorie čistě světského smýšlení, do poddanství Zajatce temnoty. Proto je to také tento odvěký nepřítel, kterému platí Ježíšův příkaz „Odstup, satane!“. Ježíš spatřuje v Petrově obličeji jeho formální podobu. Je to stín, který doprovází založení Církve a který ji, při veškeré její svatosti, nikdy neopustí. Dokonce i kníže apoštolů je čas od času volán k odpovědnosti, když svým příliš pohodlným postojem „nemá na mysli věci božské, ale lidské“.

Sám nezmohu nic, to je Petrovi jasné. Jeho silou je Boží síla. Boží láska. To je to, co zpřetrhává řetězy a zachraňuje duše. Petr se stává rybářem lidí, ne aby je přivedl do nějaké organizace, do nějaké sekty, ale aby je dovedl ke svobodě. Svobodě v Kristu. Svobodě odolat. Vytrvat. Beze strachu Mistra následovat k Bohu. Jedním z velkým obrazů této klíčové postavy na konci je také zázračné setkání před branami Říma. Petr je již unaven. Zdá se, jako by v daném okamžiku považoval boj za prohraný. Chce uprchnout, opustit Věčné město. Na Via Appia však svému zástupci zastupuje cestu zmrtvýchvstalý Kristus. V pozadí hořící město. Hořící svět. Není čas na náročné debaty. „Quo vadis?“ ptá se jen Ježíš. Je to otázka určená Církvi všech dob. Kam kráčíš?                           

 

Převzato z VATICAN magazin 6/7 2011


 
© Cisterciácké opatství Vyšší Brod, Klášter 137, 38273 Vyšší Brod, Czech Republic
© Design, redakční systém: Webdesignum 2009 - 2014