V mnišském breviáři najdeme antifonu, která ve zkratce charakterizuje, co sv. Bernard znamenal pro své mnichy, řád, církev a celý svět: „Bernardus, medotekoucí učitel, přítel (nebeského) Ženicha, podivuhodný herold Panny - Matky, zaskvěl se ve „Světlém Údolí“ (Clairvaux) jako zářící pastýř.“ Stejně nepomíjejícím dojmem působí tato největší mnišská postava 12. století i na nás.

Jmenujme nejprve několik dat z jeho na události tak bohatého života.

Sv. Bernard se narodil v r. 1091 na zámku Fontaines u Dijonu. Jeho otcem byl rytíř Tecelin a matkou zbožná žena Aletha. V 21 letech vstoupil r. 1112 do kláštera Citeaux, kam ho následovalo i 30 druhů a příbuzných. Roku 1115 byl vyslán opatem Štěpánem v čele 12 jiných mnichů k založení nového kláštera v Clairvaux, který vedl jako opat 38 let. Avšak jeho vliv se rozšířil daleko za klášterní zdi. Všude, kde byla potřeba pomoc a rada, obraceli se na něho. Musel zakročit v papežském schisma Anakléta II. , aby tím zajistil jednotu Církve a uznání právoplatně zvolenému papeži. Jeho hlas a názor byly žádány jak na říšských shromážděních tak na koncilech. Stal se mírotvůrcem mezi šlechtou a městy. Vystupoval proti bludným učením, jež se rychle šířila. Papežové si ho zvolili za poradce a pověřili úkolem kázání pro II. křížovou výpravu. Přes všechnu vnější činnost však stále slyšel z tlukotu svého srdce touhu po tichu a pokoji svého kláštera. Zvláště poslední dny života mu přinesly hořké zklamání a nezdary. Velmi ho tížil neúspěch II. křížové výpravy, jenž mu mnozí připisovali. Očištěn všemi těmito zkouškami mohl 20. srpna 1153 vejít do nebeské vlasti.

Jeho postavení v cisterciáckém řádu není vždy viděno ve správném světle. Často můžeme dokonce číst, že je jeho zakladatelem, což není pravda. Základ a úhelný kámen cisterciáckého mnišského života je řehole sv. Benedikta. Proto je tedy pravý „otec, vůdce, učitel a zákonodárce“ (S.Bernardus, Sermo in festo S.Benedicti) cisterciáckého řádu právě sv. Benedikt. Sv.Robert platí jako zakladatel Citeaux. Oba jeho nástupci, sv. Alberich a sv. Štěpán, jsou zase právem považováni za vlastní zakladatele cisterciáckého řádu, protože se plně zasloužili o prosazení benediktýnského ideálu v Citeaux a dali mu i první rozhodující stanovy. Sv.Bernard se ale svým nadšením zasadil o jeho rozšíření. Tím se také vysvětluje, proč ho cisterciáci počítají mezi své řádové otce a uctívají jako zvláštního patrona. Jeho život sice nemůžeme označit jako typické uskutečnění cisterciáckého ideálu, ale jeho božské povolání bylo jedinečné. Vtiskl řádu něco ze své osobnosti a tím obohatil počáteční ideál sv. Albericha a Štěpána. Cisterciáci budou tedy především opatrovat s věrností a láskou duchovní dědictví zanechané sv. Bernardem jako drahocenný poklad.

Bernard vstoupil do dějin s čestným titulem „ doctor mellifluus“, „ učitel medem oplývající.“ Papež Pius VIII. ho pak slavnostně zařadil v roce 1830 mezi učitele Církve. Mocně zněl kdysi Bernardův hlas a ještě dnes strhují a přituhají jeho spisy všechny, kdo se do nich zahloubají. Nejsou však napsané v jednoduchém stylu. Proto je potřeba laskavé porozumění, než se vžijeme do jeho myšlenkového světa.

Kde načerpal sv. Bernard svou moudrost ?

Když se otočil zády lákavé budoucnosti ve světě, svlékl v přísném klášteře Citeaux s radostí starého člověka a ukřižoval své vlastní tělo s jeho chtíčem, pak se náhle ocitl na vodách pravé moudrousti. Od té doby pokládal moudrost tohoto světa za pošetilost. Když se ptal sám sebe: „Bernarde, proč jsi přišel ?“, zůstal jeho pohled upoután k věčnému cíli. V prvních krátkých letech svého mnišského života vnikl rozjímavým studiem a modlitbou do světa Písma sv. a Otců. Z těchto pramenů získal své vědomosti, čímž se stal Bohem povolaným učitelem svého století.

S jakou horlivostí vystupoval tento opat z Clairvaux, když se jednalo o obranu pravdy ! Jeho kázání burácelo jako hrom. A jak byl neúprosně přísný při znepokojení nad zachováváním mnišské disciplíny ! Cluny, St. Denis a jiná opatství vděčí jeho důraznému napomínání za návrat k přísné kázni.

Jako učitel medem oplývající se Bernard představoval, když seděl v kapitulní síni v Clairvaux a sděloval svým synům a žákům něco z plnosti nebeské moudrosti. Ještě dnes nám tato kázání pomáhají jako prostředek a cesta k hlubšímu proniknutí do poznání Boží velikosti a dobroty. Při jejich čtení sami pociťujeme část oné radosti, s níž Církev zpívá o Vánocích: „Dnes přetékají nebesa medem.“ Sv. Bernard chtěl nabádat, rozdávat světlo a útěchu. Proto jsou také jeho slova většinou plná takové vroucnosti.

Jeho myšlenky prodlévají se zvláštním zalíbením v tajemství vykoupení a samotného Vykupitele. Odkrývá nám část tajemství své duše. Byl skutečně „Ženichův přítel.“ Celé jeho bytí bylo nasměrováno na Krista. Nejdříve našel vztah k Pánu-člověku, především jako Ukřižovanému: „Neznám nic, než Krista a to ukřižovaného.“ Podle legendy se jednou uvolnily paže Ukřižovaného ze dřeva kříže a objaly klečícího Bernarda. V bernardinských spisech zabírá Kristovo lidství široký prostor.

Bernard byl však milostí vynesen ještě výše. „Zasáhla ho neutišitelná touha dívat se přes jesličky a kříž na nebeskou krásu věčného Slova“ V jednom vnitřím vidění spatřil sjednocení duše s Bohem představované dvěma postavami, které vypadaly jako nevěsta a ženich. „V tomto okamžiku nezažil světec nic jiného, než velkou Lásku, v níž duše plesá a sálá, když zakusí Boží krásu“. Poté začal opat z Clairvaux vypravovat svým mnichům v kapitulní síni pomocí Písně písní o milostném spojení duše s Bohem: „ Políbil mě polibkem svých úst.“ Bernard se tak stal otcem „milostné mystiky.“ Jako přítel přiváděl k svému Ženichovi duše svých mnichů a všech, kteří se svěřili jeho vedení.

Říká se, že mniši z Clairvaux dali svému mrtvému otci do hrobu tabulku s nápisem: „Voničkou myrhy je pro mne můj milý, spočívá na mých prsou“ (Píseň písní 1,12).

Bernard byl ale také důvěrník Ženichovy Matky. On je ten „Podivuhodný herold Panny - Matky“ Marie. Proto je často nazýván „Mariina citera.“ „Celá světová literatura nezná krásnější oslavné hymny na nejblahoslavenější Matku Boží než jaké máme v kázáních opata z Clairvaux“. Pokud mluvil Bernard o Marii, jeho ústa přetékala. Jeho čtyři homilie na evangelium o zvěstování Panně Marii (Super „Missus est“) stojí před námi jako čtyři sloupy nějaké mariánské svatyně. Veškerou důvěru vkládá do Mariiny role jako prostřednice: „Kde je Maria, tam je srdce Boží.“

Jako opat byl Bernard otcem a vůdcem jednomu společenství mnichů. Byl často nucen vyjít z ticha svého kláštera do světa, když musel zasahovat do běhu světových dějin. Přesto si byl vědom, že jeho hlavní povinnost spočívá ve vedení mu svěřeného stáda. „Zaskvěl se ve „Světlém Údolí“ jako zářící pastýř.“ Na počátku v mladistvé horlivosti sice napínal luk přespříliš, avšak z těchto prvních zkušeností se naučil počítat s lidskou křehkostí. Tak se stalo Clairvaux centrem mnišského života. Pod vedením sv.Bernarda čítal konvent 700 bratří. Stále znovu mohla být vysílána nová a nová skupina s úkolem založit nový klášter ve vzdálených krajích. Bernardův vliv působil jako kouzelná síla. Ze svých cest se pokaždé vrátil s nově získanými syny. Říkalo se, že světu hrozí „pocisterciáčtění.“ Touhou většiny mnichů a žáků, kteří odtud vyšli, bylo umřít v rukou milovaného opata. Při mnišských slibech je všechny „zplodil skrze evangelium.“ Tak se stalo bývalé „Pelyňkové Údolí“ skutečně „Údolím Světla“, a tím zářícím světlem byl Bernard. Velká vizionářka sv. Hildegarda z Bingenu viděla sv. Bernarda ještě za jeho života v jednom vidění jako „muže, který beze strachu hledí do slunce“. A sama ho ještě nazývá „orlem hledícím do slunce“ (tamtéž). Mezitím sv. Bernard přešel do země pravého Slunce a nazírání věčného Světla. Už od něho svůj pohled nikdy neodvrátí. Přesto nám stále zůstane, stejně jako tehdy, když ještě pobýval na zemi, průvodcem k věčnému Světlu a pravé Lásce, jež překonává každé poznání a očekávání.