Klášter za 1. republiky a po zrušení nacisty 1938(41) až 1945

Osobnost opata Tecelín Jaksche

Dějiny vyšebrodského kláštera jsou těsně spojeny s osobností jeho opata Tecelína Josefa Jaksche.  Proto je obzvláště zde vhodné rozebrat působení a osudy tohoto zatím posledního vyšebrodského opata a na nich pozorovat dějiny kláštera v období od ustavení Československa až po první zrušení kláštera nacisty v letech 1938-41.   Opat Tecelín jako řeholník nesl jméno otce sv. Bernarda z Clairvaux a prožil zřejmě nejrušnější a nejnapjatější život z dlouhé řady vyšebrodských opatů.  Jako 43. opat kláštera Vyšší Brod zažil dvě světové války, vyrovnání se s novými poměry Československé republiky s její pozemkovou reformou a splátkami válečných půjček, dále vzrůst nacismu a poválečný masový odsud obyvatelstva celých regionů, vojí zrušení kláštera a věznění a nakonec obnovu kláštera ve Štýrsku a smrt v cizí zemi.
Pozdější opat Josef Tecelín Jaksch přišel na svět r. 1885 v malé vesnici Haklovy Dvory u Českých Budějovic v početné rolnické rodině.  Celé dětství pokojně strávil ve svém rodišti, které bylo rovnoměrně národnostně smíšené - tedy českoněmecké.  V tomto prostředí získal dokonalé ovládání obou jazyků a podvědomý návyk dvounárodnostního života, což později určovalo jeho život - přineslo hodnost opata a slávu, ale také ústrky a utrpení.  R. 1896 přešel ze základní školy na gymnázium v Českých Budějovicích, kde povinně vyučovali také cisterciáci z Vyššího Brodu (od dob Josefa II. až do r. 1921, kdy tato jejich povinnost byla zrušena). Zpočátku měl Josef prospěch nevalný a měl nadání spíše humanitní, ale postupně se během těch osmi let gymnázia vypracovával, až r. 1904 úspěšně odmaturoval a zvolil si jako pokračování teologii.  Téhož roku 20. srpna byl mladý Josef Jaksch přijat do noviciátu ve Vyšším Brodě se zřídka se vyskytujícím řeholním jménem Tecelín.  O rok později složil časné sliby a byl poslán na teologická studia do Innsbrucku v Tyrolích.  Na základě dispenzu mohl už začátkem r. 1908 složit slavné (definitivní) řeholní sliby do rukou svého opata Bruna Pammera.  Téhož roku byl v létě vysvěcen na kněze a poslán dokončit studium v Innsbrucku.  Už r. 1909 byl vyslán jako kaplan do duchovní správy, kde se využila jeho dobrá čeština.  Za války byl odvelen do armády na frontu v severní Itálii jako vojenský polní kaplan a získal vyznamenání.  Ihned po skončení bojů byl opět nasazen do duchovní správy k Českým Budějovicím do Boršova a za duchovní službu v následujících letech si u biskupa Šimona Bárty vysloužil jen slova chvály.
Do tohoto poklidného stavu v jeho životě zasáhla tíživá situace domovského vyšebrodského kláštera v novém státním režimu, která se projevila zejména po smrti opata Bruna r. 1924.  Ihned po jeho pohřbu přijel do Vyššího Brodu generální opat, opat z Wilheringu i opat z Oseka a za jejich přítomnosti byl z vyšebrodských mnichů prozatímně zvolen a ustanoven administrátor a určeni mu na pomoc dva asistenti.  Před volbou nového opata totiž požadovala československá vláda podle starých zákonů z monarchie kompletní inventarizaci všeho klášterního majetku, a to do února 1925.  Klášter však musel do 15. května 1925 učinit rozhodnutí ohledně břemena válečných půjček a dalších závažných obchodních vztahů, ke kterým nebyl administrátor oprávněn.  Proto centrální úřady požádal o výjimečné povolení předčasné volby nového opata ještě před dokončenou inventarizací.  Úřady však nebyly zcela s inventarizací spokojeny, a proto volba proběhla až 23. května 1925 a její státní potvrzení až v únoru r. 1926.  To však nebyl jediný problém při volbě nového opata.  Československé úřady se daly do přezkoumávání volebního práva jednotlivých členů vyšebrodské komunity a těm, kdo se nenarodili na území republiky nepřiznaly právo volit opata, třebaže předtím už tito bratři získali bez problémů československé občanství.  Úřady daly najevo, že pro ně jsou akceptovatelní jen dva kandidáti (mj. protože uměli výborně česky): dosavadní převor a administrátor Gerard Nýdl a tehdejší kaplan v Boršově Tecelín Jaksch.  Protože otec Gerard předem odmítl, byl už v prvním kole většinou zvolen otec Tecelín. Volbě předsedal osecký opat a církevní potvrzení opata (benedikce) provedl na prosbu generálního opata budějovický biskup Bárta 4. června 1925.  Od zvolení otce Tecelína opatem si všichni slibovali výborné vztahy s československou vládou kvůli jeho milému vystupování a jeho známým z dob války a také hladké soužití obou národností v okolí kláštera (v klášteře samotném totiž nacionální problémy a třenice nikdy nevyvstaly).

Potýkání se s hospodářskými potížemi

Hned po zvolení byl opat Tecelín konfrontován s břemenem dluhů ve výši 4.540.000 Kč,- vzešlých z nucených půjček na válku.  Po hektickém úsilí se mu tyto dluhy za dva roky podařilo zaplatit, mimojiné díky příjmům z pozemkové reformy a prodeji věcí kláštera.  Další velkou výzvou pro mladého opata Tecelína byla tzv. I. pozemková reforma v Československu po r. 1920, kdy byly za náhradu zestátněny větší zemědělské a lesní majetky (nad 150 hektarů) a a rozprodány či rozdány drobným rolníkům (tímto přerozdělením si ostatně nový režim vytvořil pevnou základnu voličů z cca 1/2 miliónu členů Agrární strany).   Klášter tímto přišel o své nejlepší zemědělské majetky: velkostatky Komařice a panství Vyšší Brod v celkové výměře 2000 hektarů, které byly do postupně do r. 1936 rozprodány na malé podíly. Územně sice klášter přišel ze svých 5.500 hektarů jen o 1.300 hektarů, ale zůstaly mu většinou jen těžko přístupné  a neplodné pozemky.  Aspoň však zaplatil díky finanční náhradě za ty zabrané pozemky stále rostoucí (úročené) dluhy z válečných půjček.  Je pozoruhodné, že opat Tecelín se ukázal být tak dobrým hospodářem, že už r. 1927 bylo možno pořídit 5 nových zvonů (za ty zrekvírované za války) a také nově vymalovat kostel.  R. 1929 udeřila na klášterní lesy větrná smršť a výnos z této nucené těžby dřeva umožnil provést řadu oprav a inovací v klášterních budovách:  bylo pořízeno nejmodernější vybavení pro klášterní pivovar, r. 1930 zrenovována křížová chodba a zbudováno tzv. infirmarium (klauzurní nemocnice pro vlastní řeholníky), nově zřízena nová moderní kuchyně (1931) a dále tzv. rekreační místnost a nově zařízen refektář (1933).  Také mimo klášter samotný způsobil opat Tecelín mnoho dobrého: např. na náklady kláštera nechal zřídit ve městě mateřskou školku a u kostelíka sv. Josefa nově předělat klášterní špitál, kde se poskytovala péče penzionovaným klášterním zaměstnancům.  Velkým plánem opata Tecelína bylo opětné osídlení kláštera Zlatá Koruna cisterciáky a tak započal s rozsáhlou renovací jeho jádra, což bylo dokončeno až r. 1942 za zcela jiných poměrů.  Z náznaků v korespondenci lze vyčíst, že opat Tecelín chtěl ze Zlaté Koruny udělat vzorový klášter s česky hovořícími řeholníky, zatímco Vyšší Brod pak měl být klášterem pro mnišský dorost z německy hovořícího prostředí.  Kvůli tomu se opat Tecelín se svými spolubratry enormně snažili o získávání dorostu, čemuž významně napomáhalo oživení katolické Církve ve 30. letech v celém Českolovensku.

Pokus o provozování klášterního gymnázia podle tehdejších trendů

Předchůdce opata Tecelína, opat Bruno, stihl ještě před svou smrtí založit ve Vyšším Brodě soukromé gymnázium za účelem získání dorostu z okolí.  Opat Tecelín však musel už po dvou letech r. 1926 přikročit k jeho zavření, a to z následujících důvodů: 1.) nedostatek finančních prostředků v klášteře, 2.) nepodařilo se ve Vyšším Brodě najít vhodnou budovu, 3.) nutnost skládat zkoušky na státním gymnáziu v českých Budějovicích, 4.) nedostatek vlastních učitelů z řad řeholníků (na světské učitele neměl klášter prostředky).  R. 1926 musel tedy nejprve tento tzv. juvenát přeložit do domu patřícího klášteru v Českých Budějovicích, kde studenti navštěvovali státní gymnázium a pak r. 1931 do Bohosudova do jezuitského gymnázia.  Opata Tecelína lze dále považovat za obnovitele konvršů ve Vyšším Brodě.  V posledních desetiletích měl klášter jen dva staré konvrše a tak musel hodně spoléhat na zaměstnance, ale když si opat Tecelín r. 1926 přizval na pomoc dva konvrše z Mehrerau, podařilo se do r. 1938 zvýšit jejich počet ve Vyšším Brodě na patnáct a opat i bratři si jejich přítomnost a působení velmi pochvalovali.  Toto velké a neúnavné úsilí opata Tecelína o dorost se však vyplatilo, protože r. 1938 čítala vyšebrodská komunita 73 členů včetně konvršů a noviců.  Opat Tecelín také na rozdíl od svých předchůdců dost služebně cestoval - opakovaně byl v Rakousku a také v Itálii a Polsku.  Provázanost kláštera a veřejného života v okolí byla tehdy tak velká, že např. převor kláštera byl ve 30. letech také starostou městečka Vyšší Brod.

Omezování svobody opět na obzoru - nacismus

Přestože neměla nová republika pražádný vztah k Bohu, zodpovědně střežila svobody Církve, protože by zainteresované obyvatelstvo jiné kroky nechtělo.  Ke změně smýšlení lidi vychoval až ateistický nacismus, který se po Evropě a hlavně v českém pohraničí začal plíživě rozlézat po r. 1933 a který připravoval útisk Církve.  Pomalu a postupně se zlepšující vztahy obou etnik u nás v průběhu 20. let se začaly opět vyhrocovat hospodářskou krizí od r. 1930 a hlavně nástupem nacismu k moci v Německu a jeho systematickým šířením a podporováním v okolních zemích.  Opat Tecelín toto napětí dobře viděl a snažil se ho potírat - proto se v mezích možností kláštera staral o zajištění práce a výdělku pro okolní obyvatele, dále byl přijat do Německé křesťansko-sociální strany a také velkoryse vystupoval vůči české menšině v okolí kláštera.  Navzdory veškeré své lidumilnosti, obezřetnosti a nestrannosti jej mnoho lidí považovalo za "přítele Čechů" a sympatizovalo s nacismem a separatismem.  Proto prezident Beneš podnikl r. 1937 na osobní pozvání opata návštěvu vyšebrodského regionu (tehdy okres Kaplice), který ještě nikdy žádná hlava státu nenavštívila, aby totiž ztlumil separatistické tendence a nespokojenost.  Opat Tecelín i jeho spolubratři totiž brzy postřehli nebezpečí bojovného a ateistického nacismu a tímto pozváním dali jasně najevo, za co nacismus považují.  Dá se říci, že opat Tecelín se stal osobním přítelem prezidenta Beneše, který také ovládal obě řeči a vystupoval přátelsky k oběma národnostem (alespoň v posledních letech).  Proto také opat Tecelín po Benešově emigraci ukryl prezidentskou zástavu na jednom statku po dobu války.
Kvůli mnichovské dohodě v září 1938 však Československá republika padla.  V průběhu mobilizace v září vpadli do kláštera ozbrojení příslušníci SA a začali přestřelku s českými vojáky dole ve městě.  Opat Tecelín poslal největší cennosti kláštera (především Závišův kříž, Cyklus Mistra vyšebrodského oltáře a Vyšebrodskou madonu) do Prahy do bezpečí.  Už 2. října 1938 obsadila německá armáda tzv. Sudety (pohraniční oblasti Československa, slovo původem od Římanů), což zde znamenalo okresy Kaplice a Český Krumlov.  Místní obyvatelstvo zprvu změnu vítalo, protože všechno bylo německé, ale brzký nástup Gestapa začal tyto názory měnit.  O tuto oblast měl značný zájem Hitler, což se projevilo mimo jiné tím, že už 20. října přicestoval do Krumlova.  Tato část Sudet byla postupně (definitivně až r. 1941) připojena tzv. župě Linec/Horní Dunaj a také odtržena církevně od budějovické diecéze a svěřena pod správu diecéze Linec, přičemž opat Tecelín byl v listopadu 1938 budějovickým biskupem jmenován biskupským komisařem pro část připojenou k Třetí říši.

Perzekuce vyšebrodských mnichů a zrušení kláštera

Opat ovšem už věděl, že bude stíhán pro svůj nepřátelský postoj k nacismu.  Také první z jeho spolubratrů otec Engelbert Blöchl byl už v říjnu uvězněn za nepřátelský postoj k Třetí říši (r. 1942 byl v koncentračním táboře v blízkém Dachau utýrán).  Proto předvídavě poslal po svém spolubratru otci Dominikovi Kaindlovi svou rezignaci na výše uvedený úřad biskupského komisaře k budějovickému biskupovi, který ihned otce Dominika pověřil zastupováním opata Tecelína v klášteře i mimo něj.  Otec Dominik Kaindl byl velmi vzdělaný, také plynně ovládal češtinu i němčinu, byl učitelem teologie a po uvěznění opata jej vyšebrodská komunita zvolila opatem-koadjutorem, což pro něj znamenalo plně zastupovat opata až do konce 2. světové války.  Opat Tecelín byl skutečně 21. listopadu zatčen a uvězněn Gestapem v Linci.  Výpovědi nacistů z okolí kláštera jej obviňovali z nepřátelství k nacismu a Třetí říši, dále ze špionáže pro Československo a z vedení a podněcování celého kláštera v opozičním duchu k nacismu.  Protože však tato obvinění byla u soudu nedostatečná, převezli opata Tecelína k soudu do Krumlova a obvinili jej z nemravnosti a z hanebných skutků proti přirozenosti, opět bez důkazů.  Na to byl odsouzen do žaláře a v létě r. 1939 propuštěn a vykázán jako československý občan na území Protektorátu. Nejprve se zdržoval u biskupa v Budějovicích, ale na nátlak Gestapa musel odejít a vyhledat si exil u cisterciaček v Porta Coeli u Tišnova, přičemž přístup do Vyššího Brodu mu byl zakázán.   
Ve vyšebrodském klášteře jinak po opatově uvěznění panovala stísněná nálada, přestože navenek se nic nezměnilo.  Státní úřady si sice přály církevní oficiální uvedení opata-koadjutora do úřadu, ale pokyn z Říma to mnichům zakázal, protože by se tím přijímalo nespravedlivé odsouzení opata Tecelína.  Začátkem roku 1941 propukla dlouho chystaná proticírkevní opatření a byla zrušena řada klášterů, mezi nimi 17. dubna 1941 také klášter Vyšší Brod - poprvé v dějinách.  Vyšebrodským řeholníkům to bylo zdůvodněno tvrdošíjností opata Tecelína, který se odmítl připojit k novému režimu a vytrvale odmítal podepsat svou rezignaci.  Všichni mniši museli klášter opustit a obsadilo jej Gestapo, aby jej pak zvláštní jednotky SS celý natřeli nazeleno a používali jako depozitář nakradených cenností pro připravované vůdcovo muzeum německé kultury v Linci.  Ke konci války byl pak klášter využíván jako nouzové ubytování pro německé uprchlíky z Besarábie (dnes Moldávie) a pak jako lazaret Wehrmachtu.  Vyklizení kláštera Němci na konci války pak proběhlo za utajených poměrů, Američané našli klášter opuštěný a nikdo dnes neví, co se tehdy v klášteře dělo.
Vyšebrodští mniši byli rozptýleni, novicové posláni pryč, 21 mladších mnichů a všichni konvrši posláni na východní frontu a starší otcové hledali útočiště na farách v okolí v duchovní správě.  Bratři, kteří se r. 1938 po obsazení Sudet nepřihlásili k německo-říšskému občanství, museli Sudety opustit do vnitrozemí, kde byli po zřízení Protektorátu nejprve ve sběrných táborech, někteří i ve vězení, a později si našli místa v duchovní správě, případně ve válečné výrobě.  V Porta Coeli se zatím opat Tecelín po celou válku musel každý týden dostavit na Gestapo do Brna, ale přesto se snažil pomáhat potřebným ze všech sil, poslouchal zahraniční rozhlas a povzbuzoval své okolí a také vstoupil do odbojové organizace "Obrana národa" a vypomáhal informacemi organizaci "Svaz národní revoluce".  Na konci války byli partizány v okolí Tišnova zastřeleni tři němečtí vojáci a generál Schörner přikázal zastřelit každého desátého muže z okolí.  Opatu Tecelínovi se však podařil po napjatém vyjednávání s místním velitelem div - všichni muži byli propuštěni a posláni kopat zákopy.  Za to mu později místní udělili čestné občanství.

První kroky k obnově klášterního života po 2. světové válce

Opat Tecelín se strachoval o svůj klášter a už 31. května vyrazil autem do Prahy, kde dosáhl plné rehabilitace, uznání a podpory od československých úřadů a vrátil se jako opat do svého kláštera 18. června 1945.  Jediná výhrada byla, že lesní a hospodářská správa kláštera musí být předána do rukou nějakého spolehlivého Čecha.  Ve vyšebrodském klášteře jej zatím už přivítali tři spolubratři (otec Vincenc, Alois a Xaver) a také místní obyvatelstvo, přičemž postoj místních úřadů byl navzdory pokynům z Prahy odmítavý.  Další spolubratři jej bohužel přivítat nemohli, protože celá oblast byla přísně střežená americkou armádou a nebyl možný volný pohyb osob.  Otec Vincenc s Otcem Aloisem byli ve Vyšším Brodě bez přerušení a z bratří ze jiných lokalit dostal potřebnou propustku jen otec Xaver.  Otec Xaver (tehdy třicetiletý) hrál velkou roli při obnově jak po r. 1945 tak i po r. 1990.