Smysl cisterciáckého života dnes

Cisterciácký řád - charakteristika

Cisterciácký řád patří k řádům, které žijí podle řehole sv. Benedikta z Nursie. Sv. Benedikt je „Otec západního mnišství“. Již v 6.století založil v jižní Itálii první mnišskou komunitu a zanedlouho vzniklo po celé Evropě mnoho dalších klášterů, pro něž napsal Řeholi, která formuluje zásady života v mnišském společenství. Tato Řehole sv. Benedikta byla napsána s takovou moudrostí a důvtipem, že se kláštery velmi brzy staly centrem vysoké vzdělanosti a kultury. Ještě dnes ukazuje nadčasovost Řehole existence mnoha klášterů na celém světě, ba dokonce zažívá klášterní život na mnoha místech opravdovou renesanci. Zásada Benediktovy Řehole „Modli se a pracuj“ je právě dnes, v době racionalismu, velmi aktuální, tak jak byla i v minulosti.
Cisterciácký řád vznikl z reformního hnutí benediktinského řádu v roce 1098 v Citeaux, latinsky Cistercium, ve Francii (odtud název cisterciáci), jako reakce ještě více chválit Boha a jemu plně zasvětit život. Zakladatel prvního kláštera Řádu je sv. Robert z Molesme.  K prvním klášterům založeným ze Citeuax patří Clairvaux, jehož opatem se stal pozdější sv. Bernard z Clairvaux. Významným způsobem zformoval spiritualitu mladého řádu. Byla to výjimečná osobnost Evropy, která svým svědectvím o Bohu fascinovala mnoho lidí, kteří se k němu připojili. Cisterciácké kláštery se rychle rozšířily po celé Evropě a vytvořily mimořádná architektonická díla, jejichž krása hluboce promlouvá až do dnešních dnů. Harmonie a důstojnost staveb ukazují kolik člověk dokáže, jestliže vše tvoří ke cti a slávě Boží.  Cisterciácký řád ovlivnil kulturní a duchovní vývoj v celé Evropě. Jejich zemědělské metody přetvářely nehostinné kraje v úrodnou zem, hloubka Ducha je obsažena v knihách, uložených v krásných knihovnách, které cisterciáci psali či přepisovali a z nichž dodnes čerpají.
Cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě je toho nejlepším příkladem. Byl založen roku 1259 mnichy z rakouského Wilheringu, kteří přišli na pozvání Rožmberků. Téměř 700 let vytvářel klášter významné duchovní a materiální hodnoty. Až teprve v tomto století utichly hlasy mnichů zpívající Žalmy ke cti a chvále Boží. Poprvé byl klášter zrušen nacisty v roce 1941. Opat a někteří bratři byli ve vězení, ostatní vyhnáni. Sedm bratří nepřežilo útrapy války - zahynuli.  Hned po roce 1945 nastala obnova kláštera, ale načaté dílo bylo přerušeno. V roce 1950 komunistická vláda klášter zrušila. Bratři byli uvězněni a klášter sloužil téměř 40 let k vojenským a hospodářským účelům. Teprve v roce 1990 se mohli cisterciáci vrátit do zdevastovaného objektu a začali opět Boha chválit modlitbou a prací. Sedmkrát denně se scházejí v klášterním chrámě k chórovým modlitbám podle Žalmu 118: „Sedmkrát denně Tě budu chválit, můj Bože, za Tvé spravedlivé soudy“. Také práce je velmi důležitou součástí vyšebrodských mnichů, vždyť je to naplnění druhé části onoho: Ora et labora - modli se a pracuj. Péče o zahrady, o turisty přicházející na prohlídky, rekonstruování zchátralých objektů, to jsou příklady činnosti bratří jimiž navazují na téměř sedmisetletou požehnanou tradici vyšebrodského kláštera. Zároveň probíhá formace a studium mladých bratrů. S pomocí Boží a dobrých lidí opět povstává klášter z trosek a tak se naplňují slova žalmisty: „Hojný pokoj mají ti, kdo milují Boží zákon, o nic neklopýtnou“.

Cisterciácký řád dnes

Formující proměny

Různorodé a často radikální změny, případně přeměny, v politickém, náboženském, kulturním, sociálním i ekonomickém životě trvale formovaly a podstatně změnily v průběhu devítisetlet od založení Citeaux stát a Církev a tím ovšem i Cisterciácký řád.  Ba mnohé kláštery byly v důsledku válek či věroučných půtek stejně jako i kvůli proudům nepřátelským víře, případně Církvi, zničeny či opuštěny.  V některých zemích byli řeholníci obráni o svou klášterní domovinu a vyhnáni.  Pouze relativně velmi málo klášterů žije v nepřetržité kontinuitě od svého založení ve středověku.  Tak se tedy dnes Řád stal - při všem oprávněném odvolávání se na tradici Citeaux - v podstatě novým a jiným.  Duchovní základy zůstaly, ale na nich zdvihající se stavba se proměnila podle doby a v průběhu doby.

Jednota a mnohotvárnost

To, jak dnes Řád vypadá, je v jeho strukturách určeno fundamentálně kongregacemi, které - až na pár výjimek - jsou utvořeny regionálně.  "Uniformitas" - tedy stejnorodost ve strukturách a životních formách - v chápání zakladatelů ustoupila diferencovanému způsobu života a diferencované interpretaci Řehole.  S tím je spojeno to, že různé potřeby podle kulturních sfér a životních okolností mají své důsledky.  Ve Vietnamu se žije jinak než v Etiopii a tam opět jinak než v Brazílii či v Evropě. Právě v Evropě zanechala tato teologicko-duchovní mnohotvárnost přesto autentického cisterciáckého života svůj hluboký otisk.  Různorodě roztříděné spektrum teologie a praktikování víry v Církvi nachází v klášterech a jeho členech - stejně sestrách jako bratrech - trvalý odraz.
Toto pak na druhou stranu činí při vší vázanosti na tradici Řád v různých klášterech takříkajíc "moderním" - v návaznosti na danou dobu a podle dané doby.  Tak se nabízí šance být v překotných hodnotových a názorových změnách doby flexibilní, abychom žili, uchovávali a dále předávali sice jiným ale přesto autentickým způsobem poklad a bohatství víry jako takové a zvláště poklad a bohatství cisterciácké tradice a spirituality. Základní hodnoty a rysy se přitom nemění, adaptují se však na nové požadavky, případně danosti, a to novými životními rytmy, úlohami a formami.  Dnes platí jako vždycky "aby byl ve všem oslaven Bůh": v modlitbě a různých pracech či službě v Církvi, společnosti, vědě a ve svém okolí.

Od soběstačnosti k poskytování služby

Přinejmenším ve střední Evropě se kláštery vyvinuly od soběstačných hospodářských jednotek (v agrárním a lesním hospodářství) na "provozy poskytující služby": služby ve farnostech a školách, služby v sanatoriích a zotavovnách, služby poradenství a vědy, služby tichých modlitebníků a přímluvců.  Nicméně práce sester a bratří v zahradách, na polích, v lese, stájích atd. může stejně tak utvářet každodenní život a přispívat k živobytí kláštera.

Jeden řád se dvěma větvemi

Cisterciácký řád jakožto jeden řád sestává z mužské větve (mniši) a ze ženské větve (mnišky).  Zatímco až do nedávné doby byla opatství mnišek závislá na mužských klášterech nejen v kněžské a spirituální službě, nýbrž ani neměla žádný či sotva jaký podíl na řízení Řádu a své kongregace, tak po II. vatikánském koncilu se to zásadně změnilo.  Ze zdrženlivého postoje "být hostem" a "hovořit spolu" při kapitulách v 70. letech se dnes vyvinula plnohodnotná a plnoprávná účast ve všech kolektivních orgánech Řádu.  Protože mniši a mnišky, jak už bylo řečeno, vnímají sami sebe jako jeden Řád, podléhají též prostřednictvím svých kongregací generálnímu opatovi jako svému nejvyššímu představenému.  "Generální abatyše" v čele by rozštěpila Řád vedví, na jedné straně na Řád cisterciáků a na druhé straně na Řád cisterciaček.

Kongregace a členové

Cisterciácký řád je tvořen 13 kongregacemi mimo několika klášterů, které podléhají přímo generálnímu opatovi z historických příčin.  Kongregace většinou představují regionální sdružení opatství, které žijí ve stejných či podobných poměrech.  Kongregace jsou právně autonomní spolky s opatem-předsedou v čele.  Tento opat-předseda se volí buď podle vlastních pravidel, což se děje ve většině případů, nebo je tento úřad spojen s opatským úřadem některého opatství.  Nyní sestává Cisterciácký řád ze 127 klášterů, jež mohou být velká opatství ale i malá společenství (prioráty).  Tyto domy se rozkládají v Evropě, Asii (Vietnam), Africe (Etiopie), v USA, Jižní Americe (Brazílie a Bolívie).  V nich žije 1100 mnišek a 1300 mnichů, přičemž většina z nich je stále ještě v Evropě.  Ve velkých zemích mladých rostoucích církví v Asii, Africe a Americe je Řád zastoupen jen v uvedených nemnohých klášterech.  Řád se těší značnému nárustu ve Vietnamu a Etiopii, zatímco sester a bratří v ostatních klášterech je stále méně až na pár výjimek.  Poněvadž se proto už teď bolestně naráží na přestárnutí komunit, nebude možno už nyní nebo v blízké budoucnosti dostát vlastními silami všem v minulosti převzatým úlohám.
To je na první pohled smutná situace, zrcadlový obraz Církve naší doby.  Může to však způsobit, že malé skupiny musí nově vymezit svou identitu jakožto cisterciaček a cisterciáků.  Ať už je to jakkoli bolestné, v odpoutání se od "mnoha věcí, o něž se staráme" může spočívat i jistý druh osvobození se pro "to jediné důležité", k čemu jsme všichni a v první řadě zavázáni.  Nechce možná Pán dějin právě toto?

Závěrem

Zjednodušeně řečeno je tedy smyslem a místem cisterciáckého života v Církvi konat apoštolát svým každodenním, všedním životem, spíše příkladem než slovy.  Jde tedy o to usilovat o svatost a tak  tím i posvěcovat své okolí.  A skrytou plodnost tohoto života působí sám Kristus u všech těch, kdo jsou s Ním spojeni, a ani si toho propojení přes Krista s mnichy nemusí být vědomi.  Cisterciácký život v Církvi tedy patří k těm údům těla Církve, jež není moc vidět, ale které nezastupitelně přispívají k proudění životodárné krve organismem Církve.  A důkazem toho je, že Bůh si k tomuto životu budí v srdcích mladých lidí povolání (a nic na tom nemění to, že jen nemnozí jej vezmou za své a vytrvají v něm).

Řehole sv. Benedikta promlouvá i k modernímu člověku

Liturgické svátky spolu sehrávají tajemství Bohočlověka jako kontrapunkt, jenž doprovází zpěv nějaké melodie. „Svatí jsou lidskou tváří Boha,“ říká sv. Řehoř z Nyssy.
Dne 11. července slaví benediktinští a cisterciáčtí mniši svátek svého zakladatele, kterého papežové považují nejen za patriarchu západního mnišství, ale také za patrona Evropy.
Svatý Benedikt (480 - 547) vyrůstal v Norcii, vesnici ležící na svahu Sabinských vrchů, jako syn nejnižžích šlechticů, jejichž charakteristikou byly jednoduché mravy a skromnost, ctnosti, které podstatnou měrou utvářely kvalitu těchto lidí. Rodiče poslali Benedikta do Říma, aby se vzdělával ve „svobodných uměních“. Po studiích měl zaujmout vážené postavení ve správě, ale on však prudce pociťoval, vzhledem k chabým mravům pohanství pozdní Římské říše, hluboký neklid. Rozhodl se tedy vésti daleko od lidí, pod Božím dohledem v jeskyni Subiaco, život poustevníka. Během doby k němu přišli žáci, aby se od něho naučili DOKONALÉMU ŽIVOTU. Sepsal tedy pro ně spis, který skromně nazval „malá řehole“, jež je měla přivádět k počestnému a spořádanému životu. Historici se shodli na tom, že přitom šlo o nejvýznamnější událost středověku.

Nepomíjející hodnota

Bossuet označuje řeholi ve své chvalořeči na sv. Benedikta jako „kompendium (souhrn) křesťanství, učené a tajemné shrnutí veškerého učení Evangelia, všeho učení svatých otců i všech učitelů dokonalosti.“

Francouzský král Filip I. ji doporučoval svému synu Ludvíku VI. Tlustému, který byl stejně jako jeho ministr Suger vychováván v benediktinské škole v Saint-Denis. Karel Veliký prosil v Římě o jednu kopii řehole a jeho syn Ludvík Pobožný svěřil sv. Benediktu Anianskému úlohu zreformovat kláštery podle doslovného znění řehole patriarchy mnichů. Cosimo de` Medici, tento příkladný kníže, ji dokonce nosil pořád u sebe a nechal se jí vést při vládě nad svými poddanými.

Moudrost řehole je ve dvou slovech: učí budoucí generace smyslu pro Boha a smyslu pro lidi. Křesťanskou civilizaci učinila viditelnou. V tom také přetrvává ideál mnišského společenství - přivádět všechno nazpět k Bohu - od pokorné a jednoduché práce až po vrcholný bod liturgického lesku. A to umožnilo onu velikou syntézu 12. století, která našla své vyvrcholení v Cluny a Citeaux, a ve které vidí historikové počátky opravdové renesance.

Smysl pro „posvátno“

To, co může sv. Benedikt ještě i dnes dát modernímu světu, je znovuzískání smyslu pro posvátno. Zvláště v nejpokornějších a nejpokořujících úlohách denního života, skrze ocenění dobře vykonané práce a respektu před stvořenými věcmi, které člověk ve službě Bohu používá: jídlo, šaty, světlo, práce na poli - se všechny věci svým způsobem podílejí také na velikém díle liturgie. Kromě toho nám řehole vlévá smysl pro věci sakrální v rozvoji liturgické modlitby. Toho, co sv. Benedikt označuje jako „dílo Boží“, tj. nejen pro Boha vykonané dílo, nýbrž také dílo od Boha samotného podnícené a jím doprovázené, jež nám propůjčuje až nezměrnou důstojnost. Z tohoto důvodu vyžaduje Benedikt, aby se ničemu nedával přednost před tímto dílem, které dává životu mnicha příslib věčného života.

Ars vivendi - umění žít

Konečně dlužíme tomuto patriarchovi mnichů uznání, že barbarským národům šestého století zprostředkoval způsob, nebo-li umění života, které se modernímu světu, jenž se stal kořistí individualismu, hrozivým způsobem ztratilo. V čase pozdní Římské říše vyžadovala směsice národů, skládající se z Gótů, propuštěných otroků a patricijských synů, nějaké umění žít, které by mnichům dovoloval zaměřit se na nebeský domov a neuhasit přitom to, co je důstojností každého jednotlivého života. Ptáme-li se na tajemství tohoto úspěchu, musíme hovořit o společenství s rozšířeným smyslem pro rodinu, jakož i pro kulturu ducha, respekt před osobností, se smyslem pro hierarchii a moudrost při vedení opatství. K tomu přidejme ještě zvolený jazyk a důstojné chování, v němž se nový stav zasvěcených duší vyjadřoval. Byl výchovným kodexem, který ostatně vedl ke zdvořilosti. Všechno toto označovalo základní rysy západní spirituality bez toho, aniž by se přitom zapomnělo na výchovu k obtížnému umění modlitby a disciplíny chorálu, jež se obklopila krásou, v níž se veškeré básnictví sklání k nohám svého Stvořitele.

Buďme za tento celek sv. Benediktu vděčni, neboť i II. Vatikánský koncil výstižně pojmenovává Bohu zasvěcený život, jako „zvláště pokornou službu před božskou Velebností uvnitř kláštera“.

Devětset let od založení kláštera v Citeaux - devětset let řádu cisterciáků

Roku 1998 jsme si připomněli významné, tzv. kulaté výročí: devítisté narozeniny rodiny cisterciáků. Tímto řádem byl založen i klášter ve Vyšším Brodě, kde cisterciáci po staletí žili a svými modlitbami chválili Boha a kam se po čtyřicetileté vynucené nepřítomnosti opět navrátili s touhou obnovit klášter a řeholní život.

Devětset let představuje bez pochyby úctyhodnou dobu. Devětset let modlitby, duchovního života a liturgie, ale i tvorby na poli literárním, uměleckém, hlavně architektonickém, školském a v oblasti duchovní správy. Nezapomeňme ale i na činnost na poli hospodářském, neboť byli vynikajícími ekonomy a na slovo vzatými odborníky, nejen v řadě zemědělských oborů, ale i v příbuzných oborech, jako sadařství, rybníkářství, včelařství, zpracování vlny, ve výrobě a zpracování železa apod. V českých zemích i jinde výrazně přispěli k vytváření kulturního rázu krajiny, zvlášť v době středověké kolonizace, včetně jejího harmonického architektonického dotváření.

Podívejme se nyní, co se - bez jednoho století - před tisíci lety událo. Pro lepší představu uvedu, že časový úsek, jenž nás dělí od roku 1098, odpovídá přibližně čtyřiceti lidským generacím. U nás tehdy vládl rod Přemyslovců a život vypadal podstatně jinak než je tomu dnes. Města ještě takřka žádná neexistovala a skoro všichni obyvatelé země žili na venkově, kde se živili zemědělskou prací. Náš národ sice již patřil mezi křesťanské národy, ale řada pohanských návyků stále ještě přežívala. Čechy se již tehdy mohly chlubit několika významnými světci, jako byl sv. Václav, sv. Vojtěch nebo sv. Prokop. Oba posledně jmenovaní byli řeholníky, benediktiny. Na to se nesmí zapomínat, neboť právě klášterům připadla významná úloha v šíření a upevňování křesťanství a křesťanské kultury, našeho největšího duchovního bohatství. Počátky řeholního života sahají v Evropě již do velmi ranného středověku a jsou spojeny s vynikající postavou západního mnišství, sv. Benediktem (+ 547). V našem klášterním kostele najdeme jeho zobrazení na prvním barevném okně v pravé boční lodi (za vchodem) a nebo na oltářním obraze vnější levé boční kaple.

Benedikt však vycházel z ještě starších tradic. Svůj ideál a vzor tehdejší mniši, tak jako i všichni další v následujících stoletích, nacházeli v evangelním životě, tak jak jej podávají evangelia a Skutky apoštolů. Nejstaršími z mnišských řádů v oblasti západního latinského křesťanství byli právě benediktini žijící podle řehole sv. Benedikta. Klášter se měl stát „školou služby Pánu“, neboť pouze jedna cesta vede k Bohu podle sv. Benedikta, totiž následování Krista. „Před Kristem se nesmí ničemu dát přednost,“ říká řehole.

V 11. století se s novou intenzitou oživila touha po pravém následování Krista. Tato touha se v dějinách církve objevuje, po přechodných obdobích určitého zvlažnění a někdy až úpadku v duchovním životě, vždy znovu a znovu. Motivuje přitom jedince i celé skupiny nadchnuté a zapálené láskou a touhou po Kristu. Bezprostřední pohnutkou bývají Ježíšova slova: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mt 19,21). Benediktova řehole ve své předmluvě vybízí slovy žalmu: „Uslyšíte-li dnes Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“

Způsob života v mnohých klášterech v 11. století již přestal odpovídat původnímu ideálu. Idea mnišského života, jak ji nastínil sv. Benedikt, nebyla všude správně žita a dodržována. A tak se stalo, že roku 1098 malá skupina mnichů opustila svůj klášter v Molesme v Burgundsku (v dnešní východní Francii) a vydala se do jednoho nepříliš vzdáleného, ale opuštěného a navíc močálovitého údolí, kde začala budovat nový klášter, nejdříve ze dřeva, potom z kamenů. Jméno tohoto kláštera je Citeaux (čti Citó). Stalo se tak 21. března. Úmyslem zakladatelů nebylo nic převratně nového, chtěli pouze plně a věrohodně žít podle Benediktovy řehole. Latinský název tohoto kláštera je Cistercium od něhož je odvozeno i jméno celého řádu - cisterciáci. Počáteční potíže, hlavně pro neuvěřitelně tvrdé životní podmínky, byly takřka nepřekonatelné a jeden čas se dokonce zdálo, že se nové založení nezdaří, neboť nikdo nový nepřicházel.

Situace se podstatně změnila k lepšímu, když zhruba desete let na to (roku 1112) do kláštera vstoupil mladý šlechtic jménem Bernard spolu se skupinou asi třiceti svých příbuzných a přátel podobně nadchnutých pro mnišský ideál jako on sám. Již o pouhé tři roky později byl vyslán spolu s dalšími mnichy k založení kláštera Clairvaux (čti Klervó). Po tomto klášteře dostal i svůj přídomek s nímž je znám v historii - z Clairvaux. Obrazy s výjevy z jeho života představují velká barevná okna v levé boční lodi našeho klášterního kostela. V sochařském ztvárnění jej najdeme na pravo od obrazu na hlavním oltáři.

V neuvěřitelně krátkém časovém sledu následovala početná řada dalších založení, nemající v dějinách obdoby. Bez duchovní hloubky, zapálení pro věc a osobních schopností sv. Bernarda by byl další vývoj cisterciáckého řádu nemyslitelný. Jeho význam daleko přesáhl rámec vlasního řádu. O 12. století se někdy hovoří jako o století sv. Bernarda. V roce jeho smrti, roku 1153, existovalo již 350 cisterciáckých klášterů a v době největšího rozkvětu řádu zhruba 740 klášterů. K nim se zanedlouho přiřadila i velká řada ženských klášterů cisterciaček. U nás je nejznámější z nich Předklášteří u Tišnova na Moravě. První cisterciácký klášter v Čechách byl založený již roku 1142 v Sedlci u Kutné Hory. Klášter vyšebrodský, jehož 840. výročí založení si připomeneme za necelé dva roky, byl založen roku 1259.

„Náš způsob života je život v pokoře, odříkání, dobrovolné chudobě, poslušnosti, v pokoji a radosti Ducha svatého,“ napsal sv. Bernard v jednom ze svých četných dochovaných dopisů.

Cisterciáci jsou mnišským řádem, jenž na přelomu 11. a 12. století vznikl odštěpením od benediktinů. Přes své odlišnosti má s nimi hodně společného. Ve velké škále řeholních společenství, tak jak během dlouhých, skoro dvoutisíciletých dějin církve vznikaly, tvoří jednu z jejich výrazných a důležitých částí. 900. výročí a není rokem založení řádu v pravém slova smyslu. Je ale rokem založení kláštera, který se stal východiskem jeho vzniku a dalšího rozvoje.