Modlitba (Ora)

Cílem mnišského, a potažmo každého křesťanského, života je znovu dospět k podobnosti s Bohem.  To je totiž svatost a teprve díky ní lze dospět k blaženosti (tedy věčnému štěstí).  Každý z nás dělá často věci, kterí vlastně v hloubi srdce ani nechce.  Tuto rozpolcenost mezi chtěním a jednáním v nás působí sklony k hříchu.  Hřích znamená jednat jinak, než chce Bůh.  Mnišským prostředkem k překonání této rozdvojenosti je střídat vztah k Bohu - modlitbu a ostatní existenci, která není vztahem k Bohu, a to takovým způsobem, tak vhodně a tak často, až tyto dva stavy v člověku splynou.  Pak bude obnovena žádoucí vnitřní jednota - integrita, kdy bude člověk v celé své existenci neustále ve vztahu k Bohu, bude chtít a dělat jen to, co Bůh pro něj připravil, a bude trvale a hluboce šťastný a pokojný.

Následovníci svatého Benedikta k tomu používají tři primární prostředky: modlitbu, práci a duchovní četbu.  Jde jen o to, aby tyto prostředky byly vhodně uspořádány a namíchány a aby nechybělo moudré vedení, když od nich i nevědomky uhýbáme.  Na prvním místě stojí modlitba, a to jak společná, tak i soukromá.  Jedna forma bez druhé nemůže být.  V soukromé modlitbě občerstvujeme svou duši a spíše dostáváme od Boha, zatímco ve společné veřejné modlitbě spíše dáváme, když Pána jednohlasně a jednomyslně chválíme. V duchovním životě většiny křesťanů dnes je zkušenost osobní modltiby, zatímco veřejná společná modlitba je zakoušena vzácněji.  A právě společná modlitba je na úplně jiné rovině než osobní, a proto je Bohu obzvláště milá.  Ve společné modlitbě komunity se duchovní život mnichů ukazuje nejzřetelněji.  Proto následuje nejprve výklad o oficiální modlitbě Církve, o tzv. oficiu.

Chórová modlitba - tzv. liturgie hodin jakožto modlitba Církve

Bohoslužba je středem života Církve a kláštera. Před bohoslužbou se nesmí dávat ničemu jinému přednost, protože ona je účastí na nebeské liturgii, ve které andělé a svatí vzývají bez ustání Beránka a Toho, který sedí na trůnu. V ní nachází naše úplné odevzdání svůj nejvznešenější výraz a stálou potravu a klášterní společenství pak svou tvůrčí sílu.
Vstupem do řádu jsme se Bohu zcela zasvětili. Patříme mu zvláštním způsobem a jako takoví jsme určeni výhradně pro jeho službu. Naše sliby proměňují naši veškerou práci ve bohoslužbu, nejvíce však tu službu, kterou tak Benedikt přímo označuje Boží dílo - Opus Dei. Modlitba je jako dýchání pro duši. My jsme členové klášterního společenství a jako takoví tvoříme jedno tělo, které žije a dýchá v Bohu a pro Boha skrze společnou modlitbu. Touto modlitbou je oficiální modlitba církve.

Bohu zasvěcená modlitební služba je pro sv. Benedikta vrcholem veškerého konání jeho mnichů. Je také tím nejvznešenějším, nejsvětějším a nejprospěšnějším, co člověk na zemi může dělat. Ve 43. kapitole o ní říká, co jinak vztahuje pouze na Krista samotného: „Ničemu se totiž nesmí dávat přednost před službou Boží“. Ani soukromé modlitbě, ani rozjímání, ani práci a studiu, ničemu se nesmí dávat přednost. Žádný ze všech zakladatelů řádu nekladl tak velký důraz na veřejnou bohoslužbu jako sv. Benedikt. Věnuje jí celých 13 kapitol své Řehole. Horlivost v bohoslužbě klade dokonce na druhé místo, hned za opravdové hledání Boha, pro rozpoznávání povolání mnišského povolání u noviců. Horlivost při bohoslužbě a láska k ní je kritériem povolání k benediktinskému mnišství.

Takový veliký význam chórové modlitby pro mnišský život nás činí nositeli a vlastníky Boží oslavy a zástupci oficiální modlitby církve. Tím naplňujeme Boží úmysl, když říká: "Pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen, chválil Hospodina" (Ps 101,19).

Všechny ostatní ustanovení společného života potom Benedikt odvozuje od centrálního postavení bohoslužby. Celý mnišský život směřuje ke chvále Boží, jak přípravou tak působením.  Část věnovaná officiu je dokonce takovým srdcem Řehole. To dokazuje její zařazení mezi kapitolu o pokoře, tedy zakončení nauky o ctnostech, a kapitolu o děkanech, tedy začátkem disciplinárních předpisů. Ctnosti a především odevzdanost Bohu v pokoře mají mnicha uschopňovat ke ztotožnění se s oslavou Boží - jako to činí andělé. Ctnostmi se máme co nejvíce připodobnit andělům.  Anděly máme napodobovat v tom, že budeme Božími posly jako andělé (angelos = řec. posel), a budeme Boha bez ustání oslavovat a obdivovat jako andělé v nebi.  Na druhé straně má zase být Opus Dei takovým nosníkem observance mnišského života, má ho činit plodným milostí Ducha svatého, má ho oživovat a prohlubovat.  Liturgie - veřejná bohoslužba nemá být je např. účast na mši svaté a denní modltibě Církve, nýbrž má to být celý život mnicha.  Ve všech postojích a situacích má mnich mít na zřeteli svůj vztah k Bohu a žít v Boží přítomnosti.

První a nejdůležitější povinnost člověka je oslava Boží, která se děje především modlitbou díků a chval. Přitom nestačí modlitba jednotlivce. Celé lidstvo, celé stvoření musí oslavovat Stvořitele, buď samo nebo přiměřenou náhradou a tou je slavnostní společná chórová modlitba.

Oslava Boží musí být hodna, odpovídat jeho velikosti a vznešenosti. Naše myšlenky jsou příliš ubohé a nízké než abychom je mohli Bohu nabídnout. Pouze Bůh je hoden sám sebe chválit. On sám nás tedy naučil a nám předepsal jak ho máme chválit. V tom spočívá vznešenost a důležitost chórové modlitby. Pokud Boha chválíme, opakujeme pouze jeho slova. Vždyť její podstatnou část tvoří žaltář, jenž má být celý podle sv. Benedikta recitován každý týden. Církev a svatí otcové chápou žalmy jako inspirované Božím Duchem. Neobsahují pouze osobní smýšlení a životní události žalmisty, nýbrž myšlenky a pocity žijící v božském Spasiteli, z nichž chce abychom všichni žili. Proto je žaltář v lidské řeči podaný autentický překlad nejvyšší a univerzální modlitby, jejímž principem je Slovo (Druhá božská osoba). Pomocí žalmů se modlil i sám Kristu.  Žaltář je viditelným plamenem onoho vnitřního ohně jímž chce Kristus zažehnout všechna srdce.

Eucharistie
Církev žije a roste z eucharistie.  Ona je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, proto se má při komunitní mši svaté denně slavit, pokud možno v koncelebraci.
Všichni členové společenství se mají podílet na tom, aby - sjednoceni s Kristem ve slově, oběti a hostině - představovali a obnovovali lásku mystického těla Kristova v klášterním společenství.