Proč a jak se modlit

Smyslem života je dozrát k podobnosti s Bohem.  Jen pak sneseme pohled na Boha a budeme moci s Ním přebývat navěky v radosti a štěstí.  Jen takto lze překonat smrt.  K dosažení této podobnosti je třeba vychovávat se k životu v přítomnosti Boží - tzn. neustále promítat sebe sama před Boží pohled a podle toho korigovat své chování.  

To nejkrásnější ale zároveň nejtěžší, prostě to nejdůležitější v životě je pěstovat vztahy.  Život bez vztahů, zahleděný jen do sebe, je pomalé umírání a končí definitivně zavržením do Boha.  Klíčový vztah, kterému se nikdo nemůže a ani nemá vyhnout, je jeho vztah k Bohu.  A právě modlitba je udržování a prohlubování tohoto vztahu z naší strany.  Z Boží strany to bývá nazýváno milost.

Nejvlastnějším projevem živého vztahu je úcta k druhému.  Úcta k Bohu se nejlépe vyjadřuje chválou, kterou nazýváme slovem liturgie.  Liturgie však nemůže být jen veřejná a společná chvála v bohoslužbě, ale v širším smyslu musí být projevem celého života.  Proto má být liturgií vlastně veškerý náš život,  k Bohu nelze totiž přistupovat jinak než jen nerozděleným srdcem.  

Mnišská tradice se proto na prvním místě zabývala pokynem v Novém zákoně Písma svatého 'Modlete se neustále'.  Zjednodušený výklad býval modlit se na směny anebo vytěsnit z života co nejvíce všechno, co není veřejnou chválou Boha.  Posléze však mnišství dozrálo k výkladu, který uznala za správný a za svůj Církev.  Modlit se bez ustání znamená prokládat tak často a tak vhodně přirozené činnosti člověka vnitřní vzpomínkou na Boha, až v životě zmizí vnitřní rozdvojenost projevující se konáním toho, co vlastně ani nechceme.  Tak postupně se přerodíme k vnitřní celistvosti a cokoli konáme, budeme pak konat s Bohem a podle Boží vůle.  Mnišství k tomu vyvinulo následující prostředky:

• častá modlitba - celý dne mnicha je protkán sítí společných modliteb a tak je vytrhován ze zapomínání na Boha, z přehlušování Božího hlasu.

• střelné modlitby - tyto jsou nepostradatelné v životě každého křesťana.  Jsou to krátká zvolání v duchu nebo šeptem, které jsme si jednou pevně vybrali a které opakujeme v kterékoli volné chvilce.

• lectio divina - duchovní rozjímavá četba přivádějící nás k Bohu dle následující pravdy: 'Hledejte při četbě a najdete v rozjímání.  Klepejte v modlitbě a bude vám otevřeno v nazírání.'  Tedy správná duchovní četba má přecházet k rozjímání přijatého a, kdy je to Bohem dáno, má přecházet v modlitbu a pak v nazírání.

Modlitba je stejně jako vztahy společná a osobní (vztah pouze s Bohem).  Proč je třeba společné modlitby (třeba i jen v duchu)?  Protože jak praví stará pravda: 'Do nebe se kráčí společně, ale do pekla jde každý sám'.  Nejvhodnější pomůckou společné modlitby se už o počátku Církve ukázaly být žalmy.  Slovo žalm pochází z hebrejštiny a znamená přibližně 'píseň chvály'.  Už Pán ježíš se modlil k Otci pomocí slov žalmů.  Modlitba žalmů je zároveň osobní i společná.  Objímá celé stvoření a připomíná spásné události minulosti a sahá až k naplnění dějin.  Oslavuje památku Božích zaslíbení, jež se už uskutečnila, a očekává Mesiáše, který je definitivně splní.  Žalmů je 150 a jsou obsaženy v knize Písma svatého nazývané též žaltář.  V žaltáři se Boží slovo stává modlitbou člověka. V ostatních knihách Starého zákona Písma svatého slova hlásají díla Boha pro lidi a objasňují se zde obsažená tajemství.  V žaltáři naopak zpívá člověk pro Boha a slova zde vyjadřují Boží spásná díla.  Tentýž Duch Boží inspiruje Boží působení i odpověď člověka.  Kristus oboje navzájem spojuje a v Něm také nás žalmy nepřestávají učit, jak se modlit.