Vývoj mnišské tradice

Řehole svatého Benedikta vznikla v době, kdy se hroutila dosavadní civilizace a mezi lidmi vládl zmatek. Návod uspořádání duchovního života obsažený v Řeholi předkládal k dispozici východisko z tohoto zmatku.  Svatý Benedikt ovšem žádný řád v institucionalizovaném slova smyslu nezaložil.  Svatého Benedikta a potažmo i jeho Řeholi učinil známým papež Řehoř Veliký, který sám pocházel z kláštera pravděpodobně silně ovlivněného Benediktovou Řeholí, když svatého Benedikta v životopisné rozpravě dal za vzor k tomu, že svatost je možná i v našem okolí a nemusíme pohlížet do daleké ciziny.  Ovšem až do doby Karla Velikého žili kláštery v západní Evropě podle směsic nejrůznějších řeholí a většinou zastávaly v církvi čistě vzdělávací charakter.  V době Karla Velikého docházelo však k intenzivnímu sjednocování kultury a způsobu života v Evropě, a tak pod tlakem státní moci musely všechny kláštery přejít na jedinou řeholi, za niž byla zvolena Řehole Benediktova.  Mniši byli ovšem tehdy vnímáni jako ta část feudální společnosti, která smiřuje svět s Bohem za všechny, a proto bylo od klášterů vyžadováno, aby se věnovali výlučně veřejné modlitbě za druhé.  Tím ovšem byla narušena vyváženost života tak, jak ji vystihl ve své Řeholi svatý Benedikt.  Mimoto byli kláštery zcela pod vedením vládnoucí moci, která často sledovala cíle cizí smyslu klášterního života.  Proto vznikl v 10. století reformní klášter Cluny v Burgundsku.  Ten byl zcela nezávislý na světské moci a toto neslo brzy bohaté duchovní plody.  Jediná vada na kráse byla jednostrannost zaměřená na veřejnou modlitbu vyplývající z příliš těsné spjatosti s okolní společností.  Toto se ovšem projevilo až po čase, když klášter už neřídili výjimečně kompetentní opatové z prvních generací.

V 11. století byly nové národy Evropy čerstvě christianizované a v západní Evropě začala nenápadně reforma Církve usilující o vymanění Církve z ovládání panovníky a šlechtou.  Církev se měla vrátit ke kořenům z doby apoštolů a měla se věnovat jen tomu, k čemu ji Bůh ustanovil - být pomocnicí na cestě ke svatosti.  Nejprve došlo k očistě papežství a tuto reformu Církve pak zvláště prosazoval papež Řehoř VII.  Proto se tato snaha o odluku státu a církve nazývá gregoriánskou reformou. Klášter Cluny a ostatní kláštery pod jeho vlivem nebyly nakloněny tomuto sporu, protože si přály vycházet se šlechtou a pomalu ji usměrňovat ke křesťanskému životu.  Tento zápas plynoucí z gregoriánské reformy je známý podle jednoho ze svých předmětů jako spor o investituru.  To konkrétně znamenalo, zda biskupy bude ustanovovat císař jako své úředníky anebo příslušní církevní představení.  Šlo pochopitelně o to, podle kterých pokynů se pak budou všichni církevní hodnostáři řídit, a zda hlavou Církve a zástupcem Krista je císař anebo nástupce apoštolů - římský biskup.   Tento zápas skončil až koncem 12. století postupnými kompromisy, z nichž nejznámější je Konkordát uzavřený v porýnském městě Wormsu mezi císařem a papežem.