Cisterciácká identita

Kdo jsou cisterciáci?

Jsou to lidé různého věku, společenského postavení a vzdělání, kteří se rozhodli žít životem některého cisterciáckého kláštera.
- Jsou jako ostatní lidé?
- Ano, nejsou ani lepší, ani horší, mají své přednosti, ale mají také své chyby.
- Spojuje je hluboké přátelství, ale jejich bratrství není omezeno hranicemi nějaké strany, třídy nebo rasy.
- Řád, ve kterém žijí, není místem, kde by se uzavřeli do sebe ve vzpomínkách na minulost.

Zkrátka tito lidé berou vážně evangelium a snaží se žít svůj život nejlépe, jak dokáží.
Okouzleni Boží krásou, jež září na tváři Ježíše Krista, věnují Mu celý svůj život a plnost svého srdce.
Cisterciácký řád se snaží být znamením, příslibem velké Slávy, kterou Bůh připravuje pro ty, kteří Ho milují.

A jak žijí?

MODLÍ SE - ORA
Cisterciáci a cisterciačky, odloučeni od všech, jsou spojeni se všemi svou modlitbou. Zpívají Hospodinu dnem i nocí jménem všech lidí, oslavujíce Boží Velikost, prosíce o Jeho Milosrdenství.
Ve spojení se všemi lidmi v Ježíši Kristu každý den obětují Eucharistii pro Slávu Boží.
Každý den se sytí Božím Slovem.
Zvolili si jednoduchý a přísný život, jenž jim umožňuje, aby měli účast na utrpení a osamocenosti dnešních lidí; zároveň hluboce prožívají pravou RADOST A POKOJ, který může darovat pouze Bůh!
PRACUJÍ - LABORA
Člověk se svou prací účastní na díle samotného Boha, svého stvořitele (Jan Pavel II.).
Řeholníci a řeholnice, tak jako jejich Pán Ježíš Kristus - tesař, patří do světa práce.
Manuální práce zaujímá značný prostor v cisterciáckém životě, je to určitý způsob, jak uplatnit všechny dary Boží.
Všichni v tomto řádu přijímají s radostí všechny, kteří chtějí následovat Ježíše Krista.

Mnišské povolání a sliby

„Ať se bedlivě zkoumá, zda novic opravdu hledá Boha a zda je horlivý ve službě Boží i ve snášení příkoří. Jestliže pak po zralé úvaze slíbí, že všechno bude zachovávat a plnit vše, co se mu poručí, ať je přijat do komunity" (z Řehole svatého Benedikta, kap. 58).

„Opásejme si tedy bedra vírou a konáním dobrých skutků a pod vedením evangelia se vydejme po jeho stezkách, abychom si tak zasloužili patřit na toho, kdo nás povolal do svého království", stojí psáno v řeholi svatého Benedikta. Je-li vám tato věta nepříliš známá, nemusíte mít žádné výčitky svědomí. Důležité je, aby ji znal mnich a měl ji stále na paměti spolu s ostatními pravidly, jak tomu po celá staletí je.

Mnich je sice člověk jako každý jiný, ale jeho vytrhla Boží výzva z normálního života a obrátila jej ke Kristu. Nemusí se jednat o člověka přirozeně ctnostného, milovníka klidného života v ústraní, člověka zasvěceného pouze zbožnosti, ctnosti a studiu v nerušeném prostředí kláštera. Je to někdo, kdo je vnímavý, vnímavější než ostatní, k nadpřirozené výzvě, která po něm chce, aby se všeho zřekl, a tak mohl náležet Ježíši Kristu. Vůbec ne tak, že začne pohrdat tím, čeho se zřekl, ale prostě tím, že dá Ježíši přednost: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!" (z evangelia sv. Matouše 19,21). Od té chvíle nachází mnich v klášteře rámec, v němž je vše uspořádáno takovým způsobem, aby to usnadňovalo toto setkání s Bohem.

Bohoslužba, osobní modlitba, „lectio divina“ (rozjímavé, modlitební čtení), manuální práce spolu s bratry pod vedením otce opata i mlčení, toto vše se ukrývá pod označením: být mnichem. Přesto může mnohé napadnout, že se jedná o instituci důležitou snad ve středověku, ale dnes naprosto neužitečnou a zbytečnou. Že tomu tak není a že i v dnešním světě má mnich své místo, se pokusíme ukázat v následujících řádcích.

Vstáváte pravidelně – stále ve stejnou dobu? Většina lidí se nejspíše musí přizpůsobit své pracovní době a podle toho vstávat. Přispat si můžeme jen o víkendech. V klášteře, co se týče modliteb, není pracovní doba, není ji zapotřebí. Nikdo ji nechce. Nesmí chtít, to by nemohl být mnichem. Existuje tzv. neustálá modlitba, neboť mnich není s modlitbami u konce, když skončí officium nebo vnitřní modlitba. Jeho mozek chce stále pracovat. Pokud člověk prožívá dlouhé chvíle osamění, začne si ve svém nitru většinou probírat věci často bezvýznamné, myšlenky, které nikam nevedou, nebo události z osobního života. Těžko se těmto myšlenkám bránit, ačkoliv víme, že ne vždy jsou žádoucí. Proto je nutné hovořit s někým skutečným, kdo je mnišskému srdci stále na blízku, s Bohem. Skrze nepřetržitou, ustavičnou modlitbu srdce, která plně odpovídá svému označení a jejíž délka není vůbec rozhodující, se mnich nepřestává obracet k Bohu. Tak jako činí mnich dnes, činili i všichni před ním. Jak uvidíme ještě dále, způsob života i jeho pravidla se nemění. Má-li někdo potřebu změny, kterou pociťují i někteří ostatní, většinou jde a založí nový řád.

Jsou čtyři hodiny ráno a mnichům začíná nový den. Tak jako začal na sklonku 11. století cisterciácký řád v úsilí reformovat (zde máme na mysli potřebu proměny) stávající poměry v klášterech. Pod pojmem změna se často rozumí něco nového, zde se jednalo o obrat zpět, návrat k původnímu textu řehole sv. Benedikta, která je základem pro mnohé řády. A jelikož benediktinské kláštery 11. století ji velmi často opouštěly v jejích moudrých nařízeních, rozhodl se Robert z Molesme se svými spolubratry založit v Citeaux na území dnešní Francie nový řád. Šedí bratři, jak se cisterciáci podle barvy oděvu někdy označují, vstávají stále před východem slunce tak, aby ranní chvály, laudy, mohly začínat za svítání, což někteří historici označují za naše 2:00.

Při takovémto údaji je nutné mít na paměti nestejnou délku hodin i dne středověkého a někdy ještě i raně novověkého člověka, pro kterého den trval od úsvitu do setmění a dělil se na 12 hodin. Letní hodiny tak mohly být až 80 minut dlouhé, kdežto zimní nemusely trvat ani 40 minut. Přesto je ze srovnání patrné, že dochází k určitému posunu od značně časné hodiny. Hlavním důvodem je chápání nutnosti spánku pro lidskou existenci, neboť řád potřebuje zdravé lidi. Není nutné dávat přednost kvantitě před kvalitou a přezpívat všechny žalmy během jediného dne, jak tomu v mnohých benediktinských klášterech založených z Cluny bývalo. Při takovémto množství snad již ani nejde vnímat obsah pronášených slov. A při dlouhodobějším nedostatku spánku je také velmi těžké soustředit myšlenky na modlitby. A jen tak odříkávané verše nemají smysl.

Celý den, jakkoliv dlouhý, byl a je odrazem Benediktovy hlavní myšlenky: Modli se a pracuj. Toto přáni naplnili cisterciáci naprosto vyrovnaným vztahem motliteb a práce. Skladba dne je obdobná ve všech klášterech, což je odrazem pravidel, která se stále dodržují. Každý nový klášter je podřízený tomu, z něhož byl založen, tzv. mateřskému klášteru. Tak se vytváří pevná filiační síť, která je posilována vizitacemi mateřským klášterem konanými pokud možno každý třetí rok.  Dnes je tato síť z historických důvodů často nahrazeno organizací zvanou "kongregace", což znamená sdružení klášterů pro vzájemnou podporu.  Vizitace jsou tedy dnes prováděny řídícím opatem kongregace - opatem předsedou.  Společný začátek  takové vizitace je v kostele. Po zpěvu se čte část konstitucí (tj. shrnutých řádových pravidel, původně jednotlivá nařízení vznikající od počátků řádu) a často Řehole Benediktova. Vizitátor má poté příležitost s každým bratrem si povídat o samotě, vyslechnout jeho přání a zeptat se na vše, v čem vidí nedodržování řádových pravidel. Poté je na řadě zkontrolovat ekonomický chod kláštera. V novověku to byly listiny, dnes účty a doklady různého druhu. Celý průběh vizitace je sepsán v tzv. vizitační protokol a na závěr vizitace přečten. Jedná se o shledané přestupky i doporučené nápravy, což je poté několikrát do roka mnichům předčítáno, aby si všichni v klášteře mohli porovnat obsah zpráv se současným stavem. Z vizitačních zpráv je patrné, že ač je klášter filiačně podřízen svému mateřskému klášteru, navrhuje opat-předseda nápravu formou doporučení, ne nařízení. Tak si kláštery uchovávají velkou samostatnost. Samozřejmě i odpovědnost.

Při zakládání řádu asi těžko někoho mohlo napadnout, že se tyto vazby jednou zpřetrhají. Císaře Josefa II. to napadlo. Nešlo mu o zničení vztahů jednotlivých klášterů mezi sebou, ale o rušení větších klášterů, které se nezabývají dobročinností, nepečují o školy aj. Tím došlo v zemích habsburské monarchie k velkému zániku klášterů i s jejich majetkem, který přešel na Náboženskou matici ke správě majetků zrušených klášterů zřízené. Došlo také ke zmatení vazeb, čímž zanikla ta obrovská návaznost klášterů na sebe. Bylo nutno vytvářet nové vazby a zachovat tak celý systém, což se také podařilo. Dnes se více než filiační vazby uplatňují vazby teritoriální.  Rušení klášterů za josefínských reforem předčila již jen doba 40 let komunistického zákazu působení řádu. Tím zde vznikla obrovská mezera, kdy nikdo nový nemohl do řádu vstupovat, neboť ten u nás nepůsobil.  Bratři většinou odešli do zahraničních klášterů. Proto dnes nevzniká takřka žádná nová filiace a dlouho nevznikne, neboť k obnově stávajících klášterů je třeba ještě mnoha odhodlaných a vytrvalých lidí.

Vraťme se nyní k hlavní ose, to jest – k průběhu dne. Poté, co vstali, se odebírají bratři do chóru v kostele, kde se sedmkrát za den modlí, jak jim předepisuje řehole sv. Benedikta. Dodržováním této řehole je zajištěna stálost způsobu života cisterciáckých mnichů. Proto se nemění ani náplň dne a postupuje se ve všem tak, jak ustanovuje řehole nebo další pravidla. Modlitby a práce. Ovšem způsob práce již rozdílný je. Kláštery usilují sice být na vnějším světě nezávislé, přesto i ony musejí odrážet změny. Na to vše je třeba reagovat. I klášter musí být z něčeho živ.

U mnišských řádů, mezi které cisterciáci patří, tvořily v novověku většinu příjmů platby z poddanských městeček a vsí, které byly klášterům poddány a u nichž pečoval o duchovní správu tamních obyvatel. Klášteru patřily lesy, pole, louky i vodní toky s rybami a řada toků sloužila navíc jako pohon různých hamrů či mlýnů. Jakožto kulturní centrum regionu byl klášter velmi důležitým místem. A dnes? Klášteru nepatří mnoho pozemků, většina lesů a polí zůstala státní a o poddanských vesnicích či městech nemůže být pochopitelně vůbec řeč. Ztráta vsí má i své výhody. Klášter nemusí řešit vzpoury spojené s vypalováním dvorů a nespokojeností lidí, k nimž leckdy na statcích docházelo. Pole neničí procházející žoldnéři a duchovní správa je většinou na místních farářích. To na druhou stranu umožňuje cisterciáckému, jakožto kontemplativnímu, řádu plně se soustředit na svůj duchovní život. Kláštery hledají nový zdroj obživy různě. Zdrojem příjmů potřebných na financování rozličných objektů a celkové udržování chodu kláštera jsou např. pronájmy prostor pro vystavení muzejních sbírek či pro konání rozličných výstav. Tím se klášter stává de facto podnikatelem a je vtažen do koloběhu účtů, daňových přiznání a nejrůznějších kontrol, které dříve vyřídila jedna vizitace.

Kromě této práce kláštera jako celku je důležitá i práce jednotlivých bratrů. Ve Francii se dnes často setkáváme s prací v  dílnách, které klášter živí. To je možno při velkém počtu řeholníků. Naše kláštery jsou rády, když se podaří zajištění denního chodu. To znamená příprava kostela na mši, jeho úklid včetně sakristie a všech prostor kláštera, opatření domácího zvířectva, příprava jídla, zajištění služby na vrátnici i správa knihovny či archivu. Ještě v novověku bylo možno se v klášterech setkat s dvojím rozlišením bratrů: na bratry – mnichy a laické bratry, tzv. konvrše. Konvrši měli pouze jednodušší sliby  a většinou pocházeli z nižšího sociálního prostředí a nemohli se mnichům rovnat ani vzděláním, neboť byli většinou negramotní. Jejich hlavním posláním byla manuální práce. Může mnohé napadnou, kde je křesťanská rovnost, kam se před tímto dělením ukryla. Zde se ale setkáváme s pojetím rozvrstvené společnosti, které bylo typické hlavně pro středověké myšlení. Instituce konvršů byla zrušena po 2. vatikánském koncilu jakožto určitá forma diskriminace. Přesto někteří mniši jsou s tím nespokojení. Chtějí žít v klášteře, opásat svá bedra vírou, jak nabádá i úvodní citát, ale nechápou žalmy, je pro ně dlouhé strávit při ranních chválách v chóru více jak hodinu, nechat stoupat ke klenbě kostela i nebe latinské modlitby, jejichž obsahům většinou příliš nerozumí a musí si vše říkat souběžně i česky. Rádi by se stali konvrši, kteří byli od modliteb osvobozeni. Vidělo se totiž, že tak přísný život není pro každého. Jediné řešení může dnes nalézt opat, který je oprávněn uvolnit mnicha z některých modliteb a učinit jej tak spokojeným.

Práce je střídána nejen modlitbami, ale i jídlem. Oběd i večeře jsou společné, neboť se odehrávají při četbě. Během oběda je to různá náboženská literatura, během večeře část evangelia, pokračování v knize čtené v poledne. Nejdříve se čte život svatého pro konkrétní den, poté život některého z cisterciáckých svatých a nakonec i z ostatních. Večeře není, co se jídla týče, bohatá, proto je možno číst i složitější texty než při obědě. Ten je svým složením podobný obědu kdekoliv jinde. Polévka a hlavní jídlo, které se neliší od polévek a hlavních jídel v ostatních lidských příbytcích. Pouze postní pravidla se zde samozřejmě dodržují tak, jak mají být.  Po večeři je čtena část Řehole a po kompletáři se mniši odebírají do svých cel. Je na nich, zda si budou dále číst, rozjímat, nebo půjdou spát. Vždyť již za pár hodin budou vstávat a odeberou se na ranní chvály…

Mnohokrát zde byla zmiňována Řehole sv. Benedikta, jakožto syntéza moudrosti a zkušenosti mnichů v dávných dobách. Jejím základním požadavkem je vychovat z mnicha pozorného posluchače Boha, aby chápal milost svého povolání, hlas Pána, který hledá svého dělníka. Víra je i skrze vědění a proto vyhradil sv. Benedikt dostatek času pro lectio divina, aby měl mnich dostatek prostoru pro naslouchání Pána. Toto si dokážeme představit i pro raný novověk. Není jistě zbytečná otázka, zda mnich 21. století je schopen slyšet mezi všemi dojmy, obrazy a hluky moderní doby ten jemný hlas Pravdy. Aby tomu tak bylo, to je stálým úkolem Řehole. Ji mnich následuje a pod jejím vedením se učí naslouchat. Naslouchání není však pouze lhostejným či pasivním postojem. Nabádá k činům, k poslušnosti. Poslušnosti pro Boha.

Znovu je vidět, že vnitřní život cisterciáckých mnichů se nemění. Pokud má být řád stále cisterciáckým řádem a cisterciácký klášter cisterciáckým klášterem, musí svá pravidla, především Řeholi sv. Benedikta, dodržovat. A on ji v daných podmínkách dodržuje, ať již jsou okolní podmínky jakékoliv. Proto se s ním na scéně dějin stále setkáváme, byť v poněkud odlišném postavení.  Neodmyslitelným úkolem mnichů zvláště dnes je totiž pomocí naslouchání Božímu hlasu skloubit kořeny a ideály zakladatelů se aktuálními podmínkami a možnostmi mnichů tak, aby byl tento cisterciácký život jak živoucí tradicí tak i reálně možným následováním Krista.   Toto Kristus od těch, kdo Jej milují a následují, vždy očekával.  Vždyť ideálem mnicha byl, je a bude Kristus.