Proč jsme zde, kam nás Bůh povolal?

Klášter je dům modlitby a v něm se někteří křesťané stávají mnichy i plodně prožívají svůj život.

Mnich je křesťan, kterého Bůh povolal k co nejintenzivnějšímu životu s Ním. Každý křesťan je Bohem volán k tomu, aby žil obsah svého křtu, co jen může nejlépe, ale mnicha Bůh volá a pomáhá mu, aby žil své křestní povolání v největší možné hloubce.

Takto je život mnicha naplněn výlučně hledáním Boha a mnich nemyslí na nic jiného, než jak by se Bohu co nejvíce zalíbil. Mnich se prostě chce stát svatým, a to mimořádnou cestou a způsobem, jaký mu připravil Bůh.

Toto neustávající posvěcování sebe samého prospívá nejen spáse mnicha samého, ale jeho příklad a přímluvné modlitby pomáhají všem ostatním křesťanům. Mnichův život jim totiž nedává zapomenout na poslední cíl života každého člověka, kterým je život před Boží tváří. K tomuto nazírání (kontemplaci) Boha, tak jak je, jsem určeni natrvalo až v nebi, ale k tomu je třeba, abychom do tohoto nazírání vrostli už během pozemského života podle svých dispozic. Plodem nazírání je pak opravdová láska a pokoj, jaký od světa nelze získat, a který se z Boha přes mnicha rozlévá samovolně do světa pro lidi dobré vůle.

Osvědčené a nezbytné prostředky k tomuto růstu v životě s Bohem jsou následující: Modlitba, práce a rozjímavá četba. K povaze komunitního mnišství pak neodlučně patří klášter s jeho odloučeností života od světa, tichost vnější a vnitřní, bratrství, poslušnost zvolenému představenému a stálost. Mnišský život by ale dlouho nevydržel, pokud by vycházel jen z člověka. Vždyť ne my si volíme Krista, ale Kristus si vyvolil nás. Proto je mnich bytostně závislý na milosti Boží, a proto musí každodenně rozdmýchávat svůj vztah k Bohu. Proto se život cisterciáckých mnichů vyznačuje vroucí zbožností a niterností. Jedině tak je mnich pak schopen života, ke kterému jej Bůh povolal, a to až do smrti. Vždyť, kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen, a mnohé Bůh povolal, ale málo vyvolil na základě jejich věrné lásky k Němu.

Cisterciáčtí mniši jsou totiž věrnými učedníky cesty sv. Benedikta. Ten nás učí, kráčet s Bohem právě v každodenním, všedním životě. Takový život je pro většinu lidí nevýrazný a nenápadný, ale právě Bůh vidí do každého srdce a je Mu obzvláště milá věrnost ve skrytosti, bez vnějšího ocenění lidmi.

I mnišský život je životem oběti po vzoru Krista, protože každý, kdo chce někam skutečně dospět, musí se zase něčeho vzdát. A mnich se musí vzdát všeho, co má, aby získal perlu, perlu života s Bohem navěky.

Život podle Řehole svatého otce Benedikta je sice harmonický, ale jen když mnich naplno naslouchá Bohu a podle toho žije za cenu vzdání se i vlastní vůle a svobody. Toto je askeze, která je nutná k obnovení obrazu Božího v člověku. K tomu je třeba překlenout rozdvojení v každém člověku, jež působí škoda prvotního hříchu. To se nejlépe překonává tak, když mnich osvědčeným způsobem a mírou střídá intenzivní modlitbu (vztah k Bohu) s jinou činností, dokud obojí s Božím přispěním nesplyne do harmonického trvalého sjednocení člověka. Pak už člověk něco jiného nechce a něco jiného nekoná, ale skutečně žije v plnosti pravdy, tedy neustále v Boží přítomnosti. Pak mu rozumové teoretické poznání sestoupí i do srdce a Bůh se projevuje v jakémkoliv jeho konání. A to vše se děje za přímluvy a podle vzoru Matky Boží, která je Bohu nejblíž.