Mnišství

"A hle, nějaký člověk k němu přistoupil a zeptal se: „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života“? On mu řekl: „Proč se mě ptáš, co je dobré? Jenom jeden je dobrý. Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání“.  Zeptal se ho: „Která“? Ježíš odpověděl: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe“. Jinoch mu řekl: „To všechno jsem zachovával. Co mi ještě schází“? Ježíš mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“! Když jinoch to slovo uslyšel, odešel zarmoucen, protože měl velký majetek. Ježíš pak řekl svým učedníkům: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království. Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“. Když to učedníci uslyšeli, velmi užasli a řekli: „Kdo tedy může být spasen“? Ježíš na ně pohlédl a řekl jim: „U lidí je to nemožné, u Boha je však možné všechno“.
    Na to mu řekl Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít“? Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám: Až Syn člověka zasedne na svůj slavný trůn při obnovení světa, usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný“.  A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními.
(z Matoušova evangelia)

Božím řízením uslyšel tato slova předčítat  mladý Egypťan Antonín, když při hledání smyslu svého života vstoupil do kostela.  Stal se pak jedním ze zakladatelů mnišství.  Slovo mnich pochází z řeckého slova monos = samotný a vyjadřuje to, že člověk hledá Boha naplno, tedy čistým a nerozděleným srdcem.  Mnich přijímá za svou evangelní výzvu, že když najde drahocennou perlu, vše ostatní prodá, jen aby tu perlu získal.  Mniši nechtěli nic jiného než být oddanými učedníky Krista po vzoru apoštolů v prvotní jeruzalémské církevní obci.  A křesťané v této rané Církvi "společně lámali svůj chléb a velebili Boha", jak nás o tom zpravují Skutky apoštolů.  První mniši začínali odcházeli na poušť, protože Boží volání je pro člověka něčím nezvyklým a novým a važaduje všechny naše síly a čas, abychom jej mohli rozeznat, vstřebat a postupně přijat za své.  Je to jako s mladým stromkem, na který se roubuje ušlechtilý štěp.  Ten planý mladý stromek je přirozený člověk, jak jej Bůh stvořil a vybavil pro tento svět, a ten štěp je nadpřirozené povolání.  Při roubování je pak třeba ideálních podmínek - klidu, sterility a tepla, jinak se štěp neuchytí a obě části nesrostou.  Proto první mniši začínali jako poustevníci.  Pak ovšem se ukázalo vhodným pro předávání zkušeností a usnadnění začátků dalších lidí povolaných Bohem k mnišství žít ve skupině. A aby v tomto pospolitém životě zůstal zachován základní mnišský charakter, bylo třeba dodržet odloučenost a tedy žít v klauzuře (claustrum = uzavřený prostor) - od toho pochází pojem klášter.  A aby v klášterech nedocházelo ke zmatkům a rozpadu při nástupu dalších generací, ukázalo se vhodným založit klášterní život na psaných pravidlech - řeholi.  Od toho tedy pochází pojem řeholní život.  Řeholní život je přitom jen nejznámější skupinou z pěti katergorií Bohu zasvěceného života (poustevnictví, zasvěcené panenství, společnosti apoštolského života a sekulární instituty).   Řeholní život jako takový má dnes mnoho podob a mnišství je okrajovým povoláním.  Ale forma řeholního života, která zapomene na své mnišské kořeny, začne pomalu ztrácet půdu pod nohama, až se jeho identita rozdrolí. Mnichů nikdy nepovolá Bůh mnoho, ale v organismu Církve nesmí chybět ti, kdo věnují svůj život naplno chvále a slávě Boží. Církev má mnoho údů a mnišství je jedním malým, ale nepostradatelným z nich.

Vlastním zakladatelem komunitního mnišství a tedy i klášterů byl jiný  Egypťan - současník svatého Antonína Poustevníka, svatý Pachomius.  Důsledné založení mnišského hnutí na evangeliu pak provedl svatý Bazil Veliký.  Svatý Benedikt pak v 6. století sepsal řeholi, která se ukázala být nejzdařilejší a nejmoudřejší syntézou všech těchto zkušeností prvních mnišských generací.  Svatý Benedikt nechtěl nic jiného, než založit "školu služby Páně" - tedy kde se budeme učit sloužit jako náš Pán, Ježíš Kristus, a kde se budeme učit poznávat a konat vůli nebeského Otce.

Nauku svatého Benedikta lze vykreslit zejména na třech následujících prvcích obsažených v Řeholi Benediktově:

• Umění naslouchat - výzvou k naslouchání (Božímu hlasu) začíná ostatně i sama Řehole sv. Benedikta.  Boží hlas je totiž tichý, ale neúnavný a svou starostlivostí a vytrvalostí těžko odolatelný.  Lze jej pouze přehlušit nebo vytěsnit rušným způsobem života.  Svatý Benedikt tedy chce abychom byli vnímaví k Boží vůli a učili se vidět Krista v každém bližním.  Opakem této ctnosti je pak tvrdost srdce, které se vždy křesťané nejvíce obávali - více než toho, když v něčem zhřešili.  Tato tvrdost se projevuje těkavostí, falešným sebevědomím a zatvrzelostí.

• Umění rozlišování, soudnost (lat. discretio) - žádná z ctností a dobrých skutků z nich plynoucích nemá jaksi bez lásky tu správnou chuť.  Láska je tedy kořením života, zatímco rozlišování duchů (tedy co pochází od Boha a co ne a kdy a jak to vhodně uplatnit) je správným způsobem servírování.  Pokud chybí láska nebo rozlišování, lze i tu nejlepší věc zkazit, a my ani nevidíme, jak se to stalo.  Toto rozlišování nazývá sv. Benedikt matkou ctností a činí jej nezbytným pro hledání Boha.  Toto rozlišování je zčásti dar Boží milosti a zčásti plod výchovy, osvojení si umění rozlišovat.

• Pokoj - k tomu pokoji, který svět není schopen dát, protože ho nezná, nás chce nakonec svatý Benedikt svými radami a výchovou dovést.  Tento pokoj Kristův je jediný schopen překračovat hranice mezi lidmi (ať kulturní, národnostní, jazykové atd.) a byl to tento pokoj, který dal vzniknout křesťanské Evropě.

Kdo je to mnich? Jak jej vystihnout?

Mnich je naprosto obyčejný člověk, kterého však silné Boží volání vytáhlo z běžného života, aby ho nasměrovalo ke Kristu.  Je člověkem, jenž uvěřil v Boha jako absolutní Lásku a této Lásce dává přednost přede vším ostatním. Bůh se stává jediným cílem jeho života. Mnich je křesťan, kterého Bůh povolal k tomu, aby svým životem vydával svědectví o slávě, moci a lásce Boha, a který se o to v každém okamžiku snaží.  Nejhlubším motivem mnicha je, že se chce líbit jedině Bohu.  Tato jeho touha ale není z něho, mnich s touto touhou jen projevuje souhlas.  Tento neobvyklý zpsůob života si totiž mnich nevybírá sám od sebe, nýbrž jej k tomu od věčnosti povolává a uschopňuje Bůh: "Ne vy jste si vyvolili mě. ale já jsem si vyvolil vás!", říká Kristus.

Mnich není člověkem od přírody ctnostným, milovníkem života v ústraní a pohrdajícím vším kolem sebe. Naopak! Mnich se z lásky k Bohu a jako odpověď na jeho volání zříká všech věcí, které má rád, aby se zasvětil Ježíši Kristu našemu Pánu. „Jestliže chceš, jdi, prodej všechno co máš, potom přijď a následuj mě“, říká Kristus.

Pokud mnich na Boží volání odpoví kladně, nachází v klášteře prostředí, které je uspořádáno pro rozvíjení života s Bohem. K tomu mu pomáhá společenství bratří vedené opatem. Mlčenlivý, od světa oddělený život uvnitř kláštera je zcela zaměřený na Boha. Několik základních činností pomáhá mnichovi v jeho životě s Bohem: především společná a osobní modlitba, dále studium, lectio divina (duchovní četba) a manuální práce.  Mnich vede jednoduchý a zároveň náročný život, který ho proměňuje a utváří z něho učedníka, blízkého a důvěrného přítele Pána Ježíše Krista.

Hledání Boha, koncentrace na Boha, modlitba přímluvná i zástupná, vroucnost, laskavost, dobrá horlivost, využitkování pomoci od Boha naplno pro dobro současně své i bližních. Život podle evangelia bez ústupků, věrnost, vytrvalost, tichost a křesťanská pokora a navíc užívání Božího daru schopnost naslouchat Bohu ve všem stvoření. Dávat tím, že naslouchám, že přijímám, a to dobré i špatné. Soud přenechávat Bohu. Klášter - škola služby jako Kristus, škola lásky v celé své hloubce a plnosti.

Citáty k podstatným prvkům cisterciáckého života

Společenství

Hle, jak je dobré a jak milé,když bratři bydlí pospolu ...
... Jak hermonská rosa, která se snáší na siónskou horu:tam uděluje Hospodin požehnání, život navěky.
(Žalm 133)

Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte zákon Kristův.
(z listu apoštola Pavla Galaťanům)

Obec věřících byla jednoho srdce a jednoho ducha. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné.
(ze Skutků apoštolů)

Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá. Všechno je dovoleno, ale ne všechno vzdělává. Žádný nesmí dbát jenom o to, co prospívá jemu, nýbrž o to, co prospívá druhému.
(z listu apoštola Pavla Římanům)

ORA (modli se)
Jakub měl sen: Viděl žebřík opřený o zem, jeho vrchol se dotýkal nebe a Boží andělé vystupovali a sestupovali po něm. Hospodin stál nad ním ...
(z knihy Genesis)

...Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady.....Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný syn, toho poslouchejte!
(z evangelia podle Marka)

Ten Pán je však duch, a kde je duch Páně, tam je svoboda. My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně.
(z listu apoštola Pavla Korinťanům)

K posvěcení jeruzalémských hradeb ....se shromáždili ze všech míst, aby uspořádali radostnou slavnost posvěcení spojenou s díkuvzdáním a zpěvem za doprovodu cimbálů, harf a citer.... I ženy a děti se radovaly, takže radostný hlahol Jeruzaléma se rozléhal dodaleka.
(z knihy Nehemijáš)

Mniši se v klášteře nesešli kvůli konání chórové modlitby, nicméně jejich vnitřní i společný život je nejlépe vyjadřován právě ve společné veřejné modlitbě v chóru. Mniši se tak modlí za sebe i za svět jménem celé Církve.

LABORA (pracuj)
Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady Edenu, aby ji obdělával a střežil.
(z knihy Genesis)

Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci....V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul ...
(z knihy Exodus)

Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije,ať zmoudříš. Ač nemá žádného vůdce, dozorce či vládce, opatřuje si v létě pokrm, o žních sklízí svou potravu.... Kdy se probudíš ze svého spánku? Trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec.
(z knihy Přísloví)

...a ptali se: „Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky? Copak to není syn tesařův?
(z evangelia podle Matouše)

Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který by jste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.
(z listu apoštola Pavla Soluňanům)

Člověk může dělat, jakože se modlí, ale nemůže dělat, jakože pracuje. (sv. Basil)
... Na hrobě zemřelého bratra Řehoře je navršena hnědá hlína, bratra, o němž se ukázalo, že byl Švýcar. Kulhával proto, že jej jednou býk vrhl přes kamennou zeď a málem mu zlomil vaz.   Bratr Řehoř byl svatý muž a v posledních letech ho vše, co dělal, stálo tolik úsilí, že se zdálo, že se naprosto ztrácí v horlivém plnění povinnosti křížové cesty nebo přemisťování z místa na místo v chóru nebo šplhání po oltářních schodech k přijímání. Měl velký orlí nos a chodil téměř ohnutý a nechtěl přitom připustit, že potřebuje hůl.   Zeptal jsem se ctihodného otce, co učinilo bratra tak svatým. Nevím, jakou odpověď jsem vlastně čekal. Byl bych šťasten, kdybych slyšel něco o hlubokém a prostém duchu modlitby, něco o netušených výškách víry, čistotě srdce, vnitřním tichu, samotě, lásce k Bohu. Snad, že mluvil s ptáky jako svatý František.   Ctihodný otec odpověděl velice pohotově: „Bratr stále pracoval“, řekl. „Bratr ani nevěděl, co je to zahálet. Když jste ho poslal hlídat krávy na pastvu, ještě si našel dost věcí na práci. Donesl kbelík ostružin. Nevěděl, co je to zahálet.“ Vyšel jsem z otcova pokoje a cítil se jako člověk, kterému ujel vlak ...
(z deníku jednoho mnicha v opatství Getsemany, USA)

Povolání (k těsnému následování Boha)
Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést, byl jsi silnější než já a přemohls mě!  Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají.......  Řekl jsem si: nebudu již mluvit jeho jménem.  Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm zavřeným v mých kostech.  Snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné ....
(z knihy proroka Jeremiáše)

Potom se Ježíš posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik co pár haléřů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však dala za svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.
(z evangelia podle Marka)

A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.
(z evangelia podle Lukáše)

A hle, nějaký člověk k němu přistoupil a zeptal se: „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ .... zachovávej přikázání.“ Zeptal se ho: „Která?“ Ježíš odpověděl: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Jinoch mu řekl: „To všechno jsem zachovával. Co mi ještě schází?“ Ježíš mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!"
(z evangelia podle Matouše)

Klášter - škola k osvojení ctností
...ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka, jak je psáno:
Raduj se neplodná, která nerodíš,
jásej a volej, která nemáš bolesti,
neboť mnoho dětí bude mít osamělá,
více než ta, která má muže.
(z listu apoštola Pavla Galaťanům)

Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
(z listu apoštola Pavla Korinťanům)

Mniši jsou více než zbožnými dělníky - pracují, protože to patří k přebývání v tomto světě, ale současně práci posvěcují a dovádějí k dokonalosti, protože ji konají pro Boha a ve spojení s Bohem. Proto nemohou mniši pouze pracovat nebo pouze rozjímat a číst či se jen modlit. Mniši se musí střídavě modlit, tělesně pracovat a rozjímavě číst, až to vše splyne v jednom a jedinečném vztahu k Bohu. K tomu je třeba až na výjimky určitá odloučenost, klauzura, kde se trvale uplatňují pravidla, která tento život podporují. V opačném případě lze totiž v ruchu světa snadno přeslechnout Boží hlas a ztratit intenzivní vztah k Bohu.

Duchovní četba (vedoucí k modlitbě)
Moudrost září a nevadne,
snadno ji vidí ti, kdo ji milují,
dává se nalézt těmi, kdo ji hledají.
Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první.
Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří.
(z knihy Moudrosti)

... Když přestal Ježíš mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě“. Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly.
(z evangelia podle Lukáše)