Koncil mezi modernismem a Bratrstvem svatého Pia

Koncil mezi modernismem a Bratrstvem svatého Pia

Čtyři postřehy od Otce Engelberta Reckenwalda, FSSP.

I. Rozdíl mezi věrností koncilu a věrností víře?
Jestliže svatý Pavel píše ve svém listě křesťanské obci v Efezu: „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši“, pak je jasné, jakým poutem držely pohromadě křesťanské obce prvotní Církve: Byla to víra v Krista, Vykupitele, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. A tato víra dala Církvi její identitu. Dnes to už o Církvi v Německu nelze říci. Když teologové, kněží nebo učitelé náboženství popírají oběť smrti Ježíše na kříži, jeho zmrtvýchvstání nebo jeho Boží synovství, nezakokrhá už poté žádný kohout. Co naproti tomu člověka z Církve vylučuje, to němečtí biskupové znovu a znovu objasňovali v posledních týdnech: je to neuznání II. vatikánského koncilu a toho, co symbolizuje: otevřenosti vůči světu, svobody náboženství a ekumenismu. Nelze se přít o to, že se Bratrstvo svatého Pia nachází pořádný kus na scestí, když tyto koncilní předsevzetí paušálně odmítá. To však nemění nic na tom, že se v Církvi v Německu (a mnohdy také i jinde) priority osudově přesunuly: společenskou identitu už neznamená víra v Krista, nýbrž uznání koncilu. Kdo už nevěří v Krista, zůstává uvnitř, kdo koncil odmítá byť jen částečně, musí ven. Každý si může sám zvážit, jak bychom dnes museli podle toho přeformulovat slova svatého Pavla. Nyní by mohla nová situace okolo snětí exkomunikace vést k sebekritickému přehodnocení platných myšlenkových stereotypů. Biskupové měli být s to Bratrstvu svatého Pia říci něco jako: „Vy věříte v Krista, v jeho vykoupení a v jeho zmrtvýchvstání, a proto patříte k nám. My uznáváme snětí exkomunikace a chceme papeži pomoci dovršit dílo sjednocení. Vy sice kritizujete určité koncilní předsevzetí, ale v hierarchii pravd mají vůči víře v Krista podřízené postavení. My chceme podporovat papežův dialog a chceme s Vámi o tom hovořit.“ Místo toho se kategoricky vyžaduje všeobsáhlé uznání koncilu, jako by každý z jeho dekretů byl dogmatem a jejich popírání oddělovalo od Církve. Že Bratrstvo svatého Pia uznává všechna dogmata (která dogmaty skutečně jsou), nehraje žádnou roli: musí zůstat venku. Že naopak nespočetní církevní hodnostáři dogmata popírají, nehraje rovněž žádnou roli: mohou zůstávat uvnitř. Touto desintegrací víry a koncilu dělají dotyční biskupové koncilu medvědí službu. Neboť to sedí na obrázek, že odpadlíci si hrají na obránce koncilu, zatímco druzí to současně zneužívají jako bodec vůči pravověrným lidem. A takové zacházení si koncil nezaslouží!

II. Koncil ve světle tradice
V jedné obhajobě Bratrstva svatého Pia, které publikoval filozof Walter Hoeres v Kolínském městském věstníku, vybízí k tomu, poskytnout Bratrstvu možnost „interpretovat koncil ve světle tradice“. Ale to je právě ono, co Řím od něj očekává! Přátelé, kteří to s ním myslí dobře, úpěnlivě prosí na kolenou po celé roky za interpretaci II. Vatikánského koncilu „ve světle tradice“, jak se to na katolíky patří. Místo toho Bratrstvo jde pořádný kus s modernisty. Ti vykládají koncil jako zlom, aby koncilem hráli proti tradici, a Bratrstvo tak činí, aby hráli tradicí proti koncilu. Vezměme si za příklad nauku o náboženské svobodě. Nejde přitom o právo na omyl. Morální povinnost „vůči pravému náboženství a jediné Církvi Kristově“ zůstává – jak to koncil sám říká – nedotčena. Jde naopak o důstojnost člověka podle  způsobu zacházení s tím, co náleží k jeho nejvnitřnějšímu okruhu svědomí a k jeho vztahu k Bohu. A k tomu patří svoboda od nátlaku, od donucení. Právo na tuto svobodu je založeno v samotné důstojnosti lidské osoby. Tato nauka koncilu se sice jeví jako novota, ale v žádném jiném smyslu, jak již předtím existovaly novoty ve vývoji církevní nauky. Tak byla například nauka papeže Pia IX. o ignorantia invincibilis (nepřekonatelná nevědomost) novotou, která otevírala zbloudilým ve víře cestu ke spáse na základě jejich subjektivního nezavinění. Tato nauka, která omezuje nebo vybrušuje princip extra Ecclesia nulla salus (mimo Církev není spásy), se předtím v textech učitelského úřadu Církve nenachází. Lefébristé oné doby ji vykládali jako protiklad k dosavadní nauce a jako novotu ji popírali. Přitom měla svůj důvod a základ v tradičním rozlišování mezi materiálním a formálním odpadnutím, mezi objektivním omylem a subjektivním zaviněním.  Pouze z toho ještě nikdy nebyly tak výslovně vyvozeny závěry. A podobně je tomu i s naukou o náboženské svobodě. Ona má svůj základ v důstojnosti osoby dané přirozeností, tedy v přirozeném právu. V aplikaci na rodičovská práva například přišla na řadu myšlenka o náboženské svobodě už hodně dlouho před II. vatikánským koncilem: Rodiče mají právo určovat náboženskou výchovu svých dětí. Církev nikdy nepřišla na myšlenku upírat toto právo nekřesťanským rodičům. Církev ani stát nesmí například bránit muslimům ve výchově jejich dětí pod záminkou, že by byly vychovávány k falešnému náboženství. To nemá co dělat s právem na omyl, nýbrž s přirozeným právem, které platí pro všechny lidi nezávisle na jejich víře. Jestliže koncil rozšiřuje aplikaci tohoto principu na lidi jakožto státní občany, má to co do činění stejně tak málo s právem na omyl jako v případě rodičovských práv. Ačkoliv bylo toto stálo znovu vyjasňováno, opakovalo Bratrstvo svatého Pia takové fráze se stupidní zatvrzelostí. Zde nelze upřít jisté ospravedlnění výtce ideologizace od jeho protivníků. Nejde tedy o to – jak myslí Hoeres – aby Řím konečně povolil Bratrstvu svatého Pia katolickou interpretaci, nýbrž aby se Bratrstvo konečně k něčemu takovému podvolilo a tím uvolnilo cestu ke konsensu na katolickém základě.

III. Věrnost víře nebo linii?
„Jakým právem se nám odpírá právo v Církvi, v niž se všechno do podrobností rozebírá, možnost diskutovat o nedogmatických výrocích?“ Tato otázka není až dodnes zodpovězena. Otec Andreas Steiner z Bratrstva svatého Pia X. ji položil „nedogmatickými výroky“ mínil ty od II. vatikánského koncilu. Skutečně přicházelo ze strany německých biskupů vždy jen zapřisáhlé ujišťování, že o II. vatikánském koncilu nelze vyjadřovat pochybnosti. Vězí za tím starost o víru? Proti tomu mluví dřívější pochybnosti. Když se například roku 1992 objevil Katechismus Katolické Církve, byl mnohými profesory teologie intenzívně napadán kvůli neporušenému předkládání pravd víry. Žádný biskup proti tomu nezakročil a neřekl zcela otevřeně, že pro takovou kritiku víry nesmí být v Církvi žádné místo. Jestliže tedy nesmí být v Církvi žádné místo pro koncilové kritiky, pak očividně nikoliv proto, že se hraje o víru. A oč tedy? Otevřenost vůči světu, ekumenismus a náboženská svoboda jsou ony body, které bývají nejčastěji uváděny, když jde o II. vatikánský koncil. Jde tedy o nové zaujetí pozic Církve ve jejím vztahu ke světu, ke státu a k druhým náboženstvím. Navzdory naukovým náznakům tohoto nového zaujímání pozic nejde tedy v prvé řadě o víru, nýbrž o chování Církve ve světě dneška, tedy v nejširším smyslu o politiku. Pro Církev bylo ostatně vždy pokušením brát vážněji politické sporné otázky než víru. Takový Carlo Passaglia, zbožný a velmi nadaný teolog, který mistrně obhajoval pravdu víry o Neposkvrněném početí Panny Marie a připravoval jeho prohlášení dogmatem, byl suspendován , protože jinak smýšlel v politických otázkách: Pokládal trvání na Církevním státě v bojích 19. století za chybu. Nauku o moci tak, jak ji ve středověku dlouho zastupovala papežská strana, nesdílí dnes ani už Bratrstvo sv. Pia. Jediné, co dnes ještě zůstalo v závazné nauce z buly Unam sanctam Bonifáce VIII., se vztahuje na duchovní moc papeže a na nutnost se jí podřizovat, tedy přesně to, co se Bratrstvo zdráhá činit. Pro teologickou disputaci by tedy bylo na místě dogmatické odstrojení. Nejde o dogmata. Ani Bratrstvo sv. Pia by nemělo tak velmi viset na své kritice koncilu, jakoby na tom závisela víra, ani biskupové by neměli dělat z koncilní nové orientace Církve superdogma, jehož zpochybnění by mělo být stíháno tvrději než popírání ústředních pravd víry.

IV. Bratrstvo sv. Pia před strategickým rozcestím
Ve své poslední poznámce na okraj jsem informoval o výrocích jednoho ze čtyř lefébristických biskupů, Alfonsa de Galarreta, který vylučuje smíření s Římem v krátkodobé i střednědobé perspektivě, a sice s následujícím zdůvodněním: „Víme, že bez návratu k tradici ze strany Říma je každé praktické nebo kanonické ujednání neslučitelné s veřejným vyznáním stejně jako s obranou víry a znamenalo by naši smrt. V nejlepším případě máme před sebou – lidsky řečeno – mnohaleté diskuze“. Tyto výroky jsou ve vícero ohledech skandální, mimo jiné protože staví praktické uznání papežské autority jako neslučitelné s veřejným vyznáním víry. Jinými slovy: Každé podřízení se autoritě papeže zabíhá v jeho očích do odpadu od víry. Nuže, už je dost špatné, když člověk takto myslí. Co však může nějakého biskupa pohnout k tomu, aby to také ještě řekl veřejně? Každý katolík, který nepatří k tvrdému okruhu zasvěcenců Bratrstva, může nad tím jen třást hlavou. Očividně chce Galarreta uklidnit ony přívržence, kteří se díky smíření s Římem obávají změkčení vlastní linie a pozbytí vlastních pozic. Takoví přívrženci, kteří jsou připraveni v případě konfliktu překlonit Bratrstvo doprava, vždy existovali. Bratrstvo sv. Pia se tedy musí rozhodnout, zda na ně bude brát  ohled nebo ne. Vůči zájmu držet právě tyto zastánce tvrdé linie u bidla stojí misijní zájem působit v Církvi a otevřít nové kruhy tradici – tedy zájem, jež lze v německé jazykové oblasti zřetelně cítit. To se Bratrstvu zdaří ve větší míře _ pokud vůbec – jen tehdy, když se bude moci důvěryhodně prezentovat jako spolehlivě katolické hnutí bez teologických přemetů ve stylu Galarrety, když tedy důsledně půjde po cestě smíření s Římem až do konce. Každé misijní úsilí, které staví katolíky před volbu buď Řím nebo Econe, je odsouzeno ke ztroskotání. Sen Otce Schimdbergera, že Bratrstvo bude zváno do normálních farností na lidové misie, se mlže realizovat jen tehdy, když biskupové ani faráři se nebudou obávat toho, že těmto lidovým misiím půjde ve skutečnosti jen o to, nabrat vlastní přívržence, kteří se svým farnostem odcizí a budou v lůně Bratrstva sv. Pia odděleni přepážkou od zbytku Církve. Bratrstvo sv. Pia tedy stojí – vůbec nehledě k teologickým otázkách, ve strategickém ohledu před alternativou: buď dále radikální oddělení přepážkou ve stylu Galarrety nebo misijní otevřenost ve stylu Schmidbergera. Na výsledku začínajících rozhovorů s Římem závisí, zda se Bratrstvo sv. Pia X. vyvine v sektu nebo b živou evangelizační sílu v Církvi.