O nové knize o Kristu a další aktuální postřehy

***

To leknutí, že by všechno mohlo být pravda

Petr Seewald napsal životopis o Ježíši Kristu. Přes sedm set stránek v sedmi le­tech. Mamutí projekt, který tomuto bestsellerovému spisovatel kladel před oči čím dál tím zřetelněji, že evangelium obsahuje ten největší příběh všech dob.

Kolikátou knihu o Ježíši jste právě napsal?

Pokud si správně vzpomínám, tak první. Pochopitelně mé knihy, které se zabývají tajemstvími křesťanství, točí vždy kolem ústřední postavy tohoto náboženství. Ale teprve nyní jsem s knihou „Ježíš Kristus“ dorazil v jistém smyslu do středu cíle.

Co myslíte, má Vaše kniha to, co jiné knihy o Ježíši nemají?

Ve vší skromnosti: tato kniha je aktuální, je moderně vyprávěná, je napínavá a srozumitelná, zpravuje nás o množství věcí, kterých bychom si nevšimli …

Například?

Ježíšův takzvaný „malý svět“ nebylo žádných pár domků v za kopečky, nýbrž byl to průsečík kultur. V době, kdy se Ježíš objevil, čekal celý tento region jako v ho­rečce na nějakého vykupitele. Ježíšovo hnutí nebylo žádná malá korouhvička, ný­brž masové hnutí. A nebyli to „ti“ Židé, kdo Ježíše odmítli. Ono „ukřižuj ho“ na soudním dvoře Pilátově pocházelo od méně než stočlenné najaté klaky. Neexistuje okamžik, v němž by Ježíš nebyl Pánem situace. Dokonce i zmizení učedníků v týdnu Umučení Pána je třeba připisovat jeho všeobjímajícímu řízení.

A co je jádrem této knihy?

Rozbíjí tabu, že nelze chronologicky vylíčit Ježíšův život, protože evangelia pro to nenabízejí dostatečné podklady. Toto dogma proměnilo náš obraz Krista, a to v jistém smyslu od velkého a celistvého k malému a křečovitému. Ježíš byl kousek po kousku označkován, rozebrán a rozmělněn. Rudolf Augstein hlásal, že Ježíš byl jenom jistým druhem náboženského anarchisty - „pokud kdy vůbec žil“. Kdysi se vyskytoval tento Ježíš už jen jako jednohubky: Ježíš a ženy, Ježíš - nový člověk, Ježíš a horské kázání. Každý si jej přistřihl na míru přesně tak, jak jej právě chtěl. A na konci už nikdo nevěděl, o jakou věc vlastně jde. Vznikla para­doxní situace. V zásadě můžeme dnes o Ježíši vědět víc než kterákoli jiná genera­ce před námi. Ale kupodivu má většina lidí dojem, že o Ježíši lze vlastně s jistotou vědět tolik co zcela nic. Možná to byla vlastně milá postavička, jeho zázraky, jeho zmrtvýchvstání a samo jeho vzkříšení však v každém případě nebyly nic nic než zbožná báchorka.

Proto tedy tento životopis?

My zde hovoříme o největším příběhu všech dob. O zjevu, který nelze s ničím a s nikým srovnat. Kdo je tento Ježíš? Proč nám dodnes nedává pokoj? Proč přesně přišel na svět? A proč dokonce říká, že se jednoho dne vrátí? Tyto otázky nemůže­me zodpovědět, když současně neznáme život tohoto muže. A sice jako uzavřený a ve svém sledu logický celek. Když Ježíš říká, že je „cesta“ a „život“, pak bychom měli být přece schopni tuto „cestu“ a tento „život“ také skutečně následovat. Pak lze vysledovat, jaká tajemství tento život skrývá a co nám chce říci. Slova jsou jedno. Jeho činy a znamení jsou něco jiného. Teprve obojí dohromady nám otevře celé to meta a mega poselství křesťanství.

Většina knih o Ježíšovi to ponechávají v relativnosti. To pak znamená: „Ježíš údajně řekl“, nebo: „Jan Ježíši vložil do úst slova“ …

Evangelia byla tak přesně probádána a kriticky rozebrána jako žádný jiný spis na světě, ale na toto jsme u jejich takzvaných „kritiků“ bohužel pozapomněli. Mnozí z nich nás po desetiletí krmili záplavou objasnění, polopravd a čistých lží. Všechno toto ve znamení osvěty. Agresivně naložený tlak médií byl tak silný, že se už neko­nala protiofenzíva. Kráčel jsem ve stopách Ježišových ve Svaté zemi a shromáždil jsme poznatky historiků, archeologů, teologů, papyrologů, psychologů a textových kritiků. „hledejte a naleznete“, říká Ježíš v jednom ze svých hluboce založených pokynů, „klepejte a bude vám pak otevřeno“. K tomu musí být studium života a nauky Krista vždy také tázáním se vůči Církvi, zda je skutečně ještě na oné cestě, která jí byla určena. Ježíš uložil misijní úlohu, ale nic neříkal o vládnutí a moci. Toto studium musí být také dotazováním se věřících, zda jsme neodvrátili daleko od Krista.

Vzal jste si za vzor jakoukoliv knihu nebo jiného autora?

Knihy o Ježíši nemůže nikdy napsat jeden jediný autor. Bez toho, co druzí hledali, poznali a předali dále, bychom sotva věděli o Ježíši tolik, co dnes je možné. Jsou to obzvláště církevní otcové, církevní učitelé a svatí, kdo Ježíše nejen vykládali, ale také žili. Knihami, které měli pro mě charakter vzoru, byla díla o Ježíšově životě od Franze Michla Willema nebo od Giovanni Papiniho. Dnes máme nicméně jiný jazyk. Máme jiný způsob uvažování. Protože všeobecné poznání o Kristu  namnoze vyschlo, nelze mimoto dnes již u čtenáře předpokládat vysoký stav informovanosti. Především ale můžeme díky výsledkům nejnovějšího bádání také dnes mnohem více o Ježíši sdělit. Neexistuje žádný nález, jenž by protiřečil údajům evangelistů, právě naopak. Zdánlivá fakta skeptiků, jež by chtěla demas­kovat Ježíše evangelia jako někoho, kdo vůbec nebyl, nebyla zpravidla nic jiného než hypotézy, a většinou jen prostě ohřátý vzduch. A již některé kameny a někte­ré hřeby z doby Ježíšovy dostačují k tomu, aby se tyto obrovské bubliny daly roz­trhat na tisíc kousků.

Co odpovíte, když se Vás zeptají, zda jste se nepřetížil, protože jste se odvážil jako novinář na toto téma všech témat?

Bible patří lidu. Nelze ji přenechat jen znalcům Písma samotným. Pochopitelně narážím jako novinář na své hranice. Postava Ježíšova je příliš veliká, než aby si člověk mohl namýšlet, že jej může zcela poznat. Na druhé straně ale nemusí být příběh Ježíšův napsán znova.  Nejde také o to být obzvláště tvůrčí, ale prostě jen pravdivý, pochopitelný a – pokud je to možné – ne nudný. Kdyby evangelisté byli profesory, nevyšlo by nikdy evangelium podle všeho za hranice Palestiny. Přihlíže­li přesně jako reportér, přesně zjišťovali a napínavě napsali, aniž by podlehli pokušení něco uhlazovat nebo glorifikovat. Ježíš byl právě takovými lidmi nadšen: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země,“ zvolal, „protože jsi to všechno skryl před moudrými a chytrými, ale odhalil jsi to maličkým“. Ne, přetíženi evangeliem byli v posledních desetiletích ovšem spíše mnozí profesionální exegetové. Teologové jsou náramně důležití. Bez jejich práce bychom si nevystačili. Ale v posledních desetiletích jsme ale museli také pozorovat, že zde část tohoto cechu zasela víc pochybností než přispěla k tomu, abychom mohli lépe pochopit slovo Boží. Musíme to říci jasně: mnozí ze znalců Písma v posluchárnách a v médiích nechali svou kritikou kvůli Kritice za sebou textové torzo, na kousky rozebrané, plně zmrza­čené a po stránkách proškrtané a roztrhané evangelium. Ježíše přistřihli na rozpětí fantazie své průměrnosti. Vše, co takto nesedělo, bylo amputováno.  Brzy poté zde byly vyložené zákazy myšlenek. A co z Ježíše zůstalo, bylo uzamčeno za zeď z teorií a podezření. S tímto zázemím pak také už nikdo neví, k čemu je Církev vlastně zde, jakou má úlohu a jaký užitek.

Co proti tomu dělat?

Tíhnu k tomu, připomenout si jeden slogan, který před dvaceti lety vedl k osvobo­zení a opětnému sjednocení. Říkalo se v něm: „Zeď musí pryč“. V souvislosti s biblickým příběhem musíme konečně strhnout zeď z falešných úsudků, z nevě­domosti a ze lží, které nám uzamkly přístup k evangeliu. Toto by vedlo k ob­rovskému skoku v našem myšlení a v našem chování. Musíme úplně prostě se opět naučit, nebrat evangelium jako něco podezřelého, ale jako tajemství, které nám odhaluje šifru věčného života.

Proč jste si prostě neudělal pěkné léto a nečekal, až si brzy přečtete, co řekne papež v druhém dílu svého životopisu o Ježíšovi, který měl přece původně rovněž vyjít tento podzim? Neměl jste někdy dojem, že soutěžíte s papežem?

Obě tyto knihy nelze srovnávat. Jsou to zcela odlišné úrovně. Nikdy bych se neo­povážil stavět svou práci na tento stupeň. Ale považuji to za pěkné řízení Boží, že že se tato díla mohou doplnit nyní také v časovém sledu vydání. K velkému tankeru papeže může nyní můj pomocný člun přispět nějakým materiálem jiného pohledu. A mám radost z toho, že ta druhá papežova kniha tomuto projektu na­sadí korunu.

Bylo při Vašem pátrání po Ježíšově životě oblíbené místo, které jste přitom ob­jevil?

Svatá země má dodnes nesmírnou úchvatnost.  Krajinu v Galileji nazýváme nikoli náhodou „pátým evangeliem“, v němž se Ježíšův příběh stává tak názorným, jako bychom se v něm vyloženě mohli procházet. Obzvláště působivými jsem shledal poustevnické jeskyně u Tabghy, které jsou ctěny jakožto místo, kam se Ježíš vždy stáhl do ústraní a kde se modlil. Člověk pohlédne jako zrakem Boha na rajský svět, v němž není nic, co by někoho mohlo rušit. Současně ale člověk také až za­mrazí nad tím, co jsme s z našeho krásného světa udělali.

Co Vás při práci na Vaší knize nejvíce zneklidňovalo?

Za prvé: Že nikdy nebude hotová. Za druhé: Že jsem nepravý muž pro tento úkol. Za třetí a především: Že může být pravda všechno, co je zjevováno v Písmu sva­tém. Otázka přece zní: Když Ježíš říká: Uzdravuji – je to míněno přímo? Když říká : Složte své starosti na mě – lze to skutečně učinit? Když říká: Já jsme světlo – bude pak skutečně jasněji, když se člověk dívá očima Ježíšovýma? Vždyť ve studiu evangelia existuje ohromná posedlost detailními otázkami a vyhrabávání možných rozmíšek. Domnívám se, že za tím vězí namnoze strach zaobírat se hlavní otázkou nebo ji dokonce muset zodpovědět. Zda totiž tento Ježíš Kristus je skutečně Synem Božím, tak jak je psáno. Toto zjevení je ve skutečnosti ohromné, tak převratné, že my se pochopitelně toho zas a zas zalekneme. Když je vezmeme vážně, budeme muset svůj život změnit.

Je to tedy pravdivé?

Jisté je toto: Ježíš není zdokumentován pouze Písmem evangelií, ale také roz­ličnými mimobiblickými prameny, které nepřipouští ani pochybnosti o jeho histo­rické existenci ani o jeho uctívání jakožto Mesiáše už dlouho očekávaného. Líčení evangelia je zajedno s historickými skutečnostmi. Evangelia mimoto byla napsána nikoli časově vzdáleně od událostí, nýbrž časově blízko. První záznamy Ježíšových slov existovaly s velkou jistotou již za jeho života. S tím nebyly o žádné jiné osobnosti antiky zhotoveny záznamy tak záhy – aby bylo pozdějšímu světu dáno autentické svědectví – jako o Ježíši Kristu. Jisté je také toto: Ježíš víry je také Ježíš historický a historický Ježíš je také Ježíš víry. Neexistuje žádné „formování“ Ježíšovy zvěsti ve třetí nebo čtvrté generaci. Evangelia nebyla po svém zápisu změněna, ale předána dál v bezpříkladné textové věrnosti. Kdo dnes čte nový zá­kon, čte tedy přesně to – nehledě k nejistotám při překladu jednotlivých slov nebo obratů a nehledě k otázkám slohu – jak to bylo zapsáno  před dvěma tisíci roky.

Co myslíte, co řeknou znalci Písma a teologové k Vaší knize? Neobáváte se jejich zničující kritiky?

S kritikou je nutno počítat, obzvláště pak, když když vystoupíte z vyšlapaných cest hlavního proudu a přitom stoupnete jednomu nebo druhému na nohu. Ale jakou hodnotu má kniha, která u všech dobře pochodí? Která by neměla ani od­vahu jít proti srsti?

Říkají, že zázračnému nasycení Ježíšem tisíců lidí u jezera se nemá rozumět fak­ticky ale symbolicky. Vlastní skutečností je podle toho pro ně svět symbolických čísel.

Ne, samo sebou je zázračné nasycení třeba chápat jako fakt. Ježíš byl přírodní zjev, bouře a jeho hnutí bylo hnutím mas. Rozvířilo celou zemi, a to s obrovskými výpravami, které se dílem táhly přes tři sta kilometrů, aby lidé uviděli muže, kte­rého mnozí považovali za Mesiáše. Toto dění je faktem. Jinak by nemělo nikdy tyto účinky. Lidé chtěli Ježíše po rozmnožení chleba okamžitě zvolat králem. Ostatně, takový zázrak rozmnožení se vyskytl také u Dona Bosca. Toto dění je ale zároveň něčím mnohem více než faktem. Kdo zůstává stát, nedostoupí celé výše zvěsti. Když zde evangelisté zmiňují dvě ryby a pět chlebů a dvanáct košů, pak to nejsou žádné náhodné počty, ale takzvané vypovídající počty. Celá tato událost poukazuje – krátce řečeno – na svatou eucharistii, jejíž význam nalézal dříve vy­jádření také ve jménu pro chléb Kristův: pharmakon athanasias – lék nesmr­telnosti.

Říkají, že horské kázání je proti rozumu, vyžadují však přesto, aby patřilo k zá­kladnímu přesvědčení národů a celého světa. Jak se to slučuje?

Horské kázání je proti takzvanému lidskému rozumu. Je proti naší úzkoprsosti, proti naší chamtivosti a našim takzvaným reálným nutnostem. Není považováno v očích většiny lidí za nerozumné milovat své nepřátele? Nebo blahořečit někomu, kdo nesleduje svůj užitek? Ježíš zde vyhlašuje jiný, vyšší rozum. Zvěstí horského kázání a blahoslavenství přišlo do světa něco, co překračuje všechno ostatní. Ale pouze tak bylo možné přerušit obvyklé spirály, třeba nátlaku a protitlaku.

Vtělení Boha označují jako proti přirozenosti. Pročpak?

Je přece zcela zjevné, že vtělení Boha jde nad známé zákony přírody, protože ob­vykle – jak víme – se obvykle panenské porody u lidí nestávají. Je to okamžik svě­tových dějin, jaký ještě nikdy nebyl a nikdy znovu nebude. Někteří lidé jej srovnávají s Genezí. Bůh se činí malým. Stává se člověkem, aby zvěst nebe přene­sl a napsal s člověkem nové dějiny. Tento úkon je bezpříkladný a téměř nepojmu­telný. Je to největší zásek a převrat lidských dějin. Od tohoto dne počítáme čas znova. Maria je Bohorodičkou. Přináší Boha na svět. A ukazuje ve vyšším smyslu, čím mají být všichni křesťané: Bohorodiči.

Zbožní Židé tvrdí, že Izaiáš se v Ježíši nenaplnil. Co jim odpovíte?

Tuto odpověď dal už sám Ježíš. „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!“ A Lukáš připojuje: „Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“. Me­siášská proroctví byla neuvěřitelně precizní. A čím více blížila k hodině zrození „Vykupitele“, tím precizněji udávala jeho povahu, jeho působení, jeho znamení, jeho úlohu až ke smrti na kříži a k jeho vzkříšení. Izaiáš je takřka malířem Páně. On jej už předem označil tak, jako by musel sestavit zatykač. Nálezy z Kumránu to potvrdily. všechny tyto věci se také při objevení se Ježíše skutečně splnily, a to až do nejmenšího detailu. „A slovo se stalo tělem“, mohl proto říci Jan. Neexistuje nejen v dějinách Izraele, ale také v celých dějinách lidstva žádná bytost, jež by Ježíši byla rovna. Ostatně, byli to stejně zbožní Židé, kdo Ježíše uznali jako Mesiáše předpovězeného proroctvími a proto jej následovali. Už záhy po Utrpení Kris­tově překročil počet přívrženců „Nové cesty“ – jak se toto nové židovské hnutí na­zývalo – značně počet členů školy farizeů.

Existuje nějaký titulek, kterým by jste mohl vyjádřit, co chcete říci čtenářům svou knihou o Ježíši?

Evangelia jsou pravá a pravdivá. Musíme se však naučit, jak je opět číst pozorněji a uctivěji. Obsahují zvěst, která se nevyřídila, ale která má rozhodující význam pro budoucnost světa a pro budoucnost každého z nás. Dobrou zprávou je to, že existuje řešení, vykoupení. A my při tom můžeme pochopit, že my nežijeme už jenom v nějaké době po Kristu, ale také znovu – čím dál tím více – v době před Kristem. To připomíná také papež ve své exegezi Ježíše. Všechno, co Ježíš říkal – vysvětluje papež – je vždy také zaměřeno na budoucnost. Musíme obzvláště apli­kovat na naši situaci slova o soudu. Neboť na otázce, „zda je Bůh – Bůh Ježíš Kristus“ a bude uznán nebo zda zmizí, se dnes v této dramatické situaci rozho­duje osud světa.

Modlitba Henryho Newmana

Veď mě, ty sladké Světlo, temnotou, která mě svírá.
Ó, veď mě!
Noc je hluboká a já jsem daleko od svého příbytku.
Veď mě vpřed.
Pane, ty řiď mé cesty. Nechci vidět vzdálenou budoucnost: jen jeden krok, a to je pro mě dost!
Nebyl jsem takový vždycky!
Neprosil jsem vždycky, abys mě vedl vpřed.
Chtěl jsem si volit a vidět svou cestu.
Ale nyní říkám: Veď mě dále.
Miloval jsem rozbřesk dne a navzdory úzkostem ovládala mou vůli pýcha. Zapomeň na tyto zašlé roky!
Tak dlouho mně žehnala Tvoje moc!
Jsem si jist, že mě opět povede.
Pustinami, horami, bažinami i bystřinami – až bude noc konečně prožita.

John Henry Newman
(červen 1833)