Klášter pod patronací Rožmberků

Co je to patronát

Všechny kláštery v našich zemích byly pevně vetkány do feudálních vztahů. Hospodářská a politická nezávislost se u nás nikdy plně nerealizovala, přestože ve 13. století se se zpožděním také v našich zemích prosadilo narovnání mezi státní mocí a církví (spor o investituru). Kláštery však byly až na výjimky závislé  a podřízeny svému šlechtickému zakladateli. Proto ani u cisterciáckých klášterů u nás nenajdeme vynětí z biskupské pravomoci (tzv. exempci), nezávislost na nadřízené šlechtě, osvobození od daní ani hospodářskou autonomii, jako toho dosáhli cisterciáci v západní Evropě. Klášter a řeholníci v něm byli závislí na dynastii svého zakladatele a "ochráncích" kláštera více než biskupové a světský klérus. To mělo své výhody i nevýhody. Když byl příslušný šlechtic či panovník bohabojný a spravedlivý člověk a křesťan, pomohl svému klášteru překonat obtížná období (personálně i hospodářsky) a ochránil jej před škůdci. Pak byla jeho fundace skutečný dar Bohu. Pokud to však byl člověk zištný, líný či mocichtivý, pak přivedl často právě takový šlechtic klášter k zániku navzdory dobrému úsilí řeholníků (masově se to dálo za reformačních bojů v 16. století). Toto těsné sepětí panovalo i mezi vyšebrodským klášterem a až na výjimky zbožným a vlasteneckým šlechtickým rodem Rožmberků. Proto je na místě tento oddíl dějin kláštera do r. 1611 nazvat "za Rožmberků".

Kdo byli Rožmberkové jakožto zakladatelský rod

Nejprve tedy stručně uveďme, co si můžeme vzít za příklad z tohoto nejznámějšího panského rodu u nás. Rožmberkové byli jen jednou z více odnoží Vítkovců a nikdy nevynikali ani enormním územím ani vojenskou mocí. Co tedy způsobilo, že se zapsali do našich dějin více než všechny ostatní panské rody, které v době svého vrcholu měli mnohem větší moc než Rožmberkové? Rožmberkové totiž vynikali stálostí plynoucí z toho, že drželi pohromadě. Na rozdíl od jiných rodů Rožmberkové zavedli pevný systém nástupnictví a správy rodového majetku, a proto mezi nimi nedocházelo k vnitřním sporům. Výsledně jejich državy nebyly nejrozsáhlejší ani nejúrodnější, ale dlouhodobě nejlépe spravované a scelené. Díky své svornosti Rožmberkové přežili nejen ostatní větve s růží ve znaku, nýbrž i mocné šlechtice a panovníky v našich dějinách. Rožmberkové se pokusili celkem čtyřikrát nastoupit na královský trůn a je jen škoda pro naši zemi, že se tak nestalo. Nejprve to bylo po smrti Přemysla Otakara II. r. 1278, kdy nastalo v naší zemi bezvládí a jako správce země se postupně prosadil Vítkovec z Krumlova Záviš z Falkenštejna. Po nástupu krále Václava II. na trůn podlehl však nový panovník žárlivosti a obavám a brutálně vyřadil všechny Vítkovce ze správy země. Druhý pokus přišel s osobou Petra I. z Rožmberka na začátku 14. století po vymření Přemyslovců. Petr byl vychováván ve vyšebrodském klášteře, ale jako dospělý byl svým rodem povolán do čela a stal se manželem vdovy po posledním Přemyslovci - Violy Těšínské. I tentokrát český trůn těsně Rožmberkům unikl, když se nakonec r. 1310 na český trůn prosadila dynastie Lucemburků z daleké ciziny. Třetí pokus nastal po husitských občanských válkách r. 1436, kdy Lucemburkové vymřeli a hledal se nový panovník na český trůn z domácích řad. V tomto soupeření vystupoval husita Jiří z Poděbrad a katolík Oldřich II. z Rožmberka, který nakonec z finančních důvodů musel r. 1456 ustoupit. 

Poslední pokus nástupu Rožmberků na královský trůn se odehrál okolo r. 1580, kdy byl představitel Rožmberků Vilém poslán Habsburky na českém trůně vyjednat pro ně na sněmu také polský trůn. Habsburkové byli polskou šlechtou odmítnuti, ale zato se jí zalíbil Vilém samotný a volbu za krále Polska překazily pravděpodobně jen intriky Habsburků. Mimot lze o Rožmbercích uvést, že nejprve na přelomu 13. a 14. století se přetahovali s českými panovníky, ve 14. století se stali státotvornou oporou českých panovníků a na začátku 15. století stanuli jako hlavní opozice proti destruktivním proudům v české společnosti, které vedly k velkému rozvratu země za husitských válek. V 16. století se pak Rožmberkové etablovali mezi stabilně nejvýznamější a nejvlivnější šlechtu království a na začátku 17. století uzavřeli s císařem smlouvu o vzájemném dědění. Ve prospěch panovníka se zřekli některých držav, aby dosáhli upevnění své dynastie a dlouhodobé podpory císaře. V důsledku dědictví měli Rožmberkové sídlo nejen na hradě Rožmberku, ale později také v Českém Krumlově a nakonec v Třeboni. R. 1611 na podzim zemřel ve svém sídle v Třeboni poslední mužský člen a představený (tzv."vladař") dynastie Petr Vok z Rožmberka bez potomků a v zimě r. 1612 zemřel jeho synovec a dědic většiny držav a práv Jan Zrinský, Rožmberk po matce Evě z Rožmberka. Protože umřel také bezdětný, připadly Rožmberské državy podle předchozích dohod panovníkovi Rudolfu II. Další Habsburkové pak po porážce stavovského povstání r. 1620 převedli většinu svých práv na rod Eggenberků a ti pak v 18. století na Schwarzenberky. Nicméně práva zakladatele vůči klášteru měli jen Rožmberkové a nároků výše uvedených pánů se klášter postupně soudně zbavil.

Cisterciácké ideály a realita vyšebrodského kláštera

Vzhledem k daným omezením a výchozím podmínkám není těžké pochopit, že cisterciáci ve Vyšším Brodě se vzdali ideálu získávání živobytí jen z práce vlastních rukou. Nebyli zde ani konvrši v potřebném počtu, ani početná komunita ani hospodářské možnosti a poskytnutá autonomie do vínku zakladateli. Ostatně takto se situace od 14. století vyvinula i u cisterciáků v západní Evropě. Proto se dá říci, že po opadnutí vlny zájmu veřejnosti v prvních dvou staletích, se cisterciácké kláštery vrátili nezadržitelně z charakteru hnutí k regulernímu životnímu standardu benediktinských klášterů. Jediné, co pak mohlo zvenku odlišit cisterciácký způsob života od ostatních benediktinů byl větší důraz na niternost a vnitřní zbožnost, zatímco u benediktinských klášterů zůstával velký důraz na vystupování navenek. V případě vyšebrodského kláštera byl tedy zřejmě tento benediktinský standard dán už od samého začátku. Páteř vyšebrodské ekonomiky tvořily už od vzniku poddanské dávky a příjmy z kostelů (církevní poplatky). Přesto se dokazatelně i vyšebrodští cisterciáci snažili o vlastní hospodaření podle vzoru ze západní Evropy, ovšem k nezávislosti měli vždy daleko. Život ve stínu Rožmberků utvářel po celý středověk vývoj vyšebrodského kláštera a silně ovlivňoval jeho osudy. Zakladatelský rod představoval pro klášter po staletí oporu, díky níž se vyšebrodským mnichům podařilo projít i obtížnými údobími bez větších problémů. Na druhou stranu Rožmberkové po celou dobu společné existence využívali svých zakladatelských práv a zasahovali jak do života komunity, tak i do hospodářství kláštera. Například obzvláště silně zasáhl do záležitostí opatství Oldřich II. z Rožmberka a v krizovém obodbí husitských válek využil majetku kláštera jako své finanční rezervy pro vlastní potřeby. Klášter pak po zbytek 15. století jen obtížně urovnával tyto dluhy a závazky plynoucí ze zástavy. Několik staletí trvající vazby mezi Rožmberky a jejich rodovým klášterem představují v našem prostředí nejmarkatnější příklad dopadu zakladatelských práv na vývoj kláštera.

Cesty kláštera staletími pod křídly Rožmberků

Počáteční vývoj vyšebrodského opatství se odehrával zcela pod vlivem zakladatelské rodiny. Přesto už od začátku si klášter vydobyl garance nejen od Vítkovců, ale i od českého krále. Do osudů nového kláštera velmi rychle zasáhlo soupeření Vítkovců s králem Přemyslem Otakarem II., které narůstalo od 60. let a vyvrcholilo vzpourou české šlechty proti panovníkovi r. 1276. Nejprve si panovník vynutil směnu části vyšebrodského majetku u jím zakládaných Českých Budějovic, neboť tyto lokality potřeboval pro ekonomické posílení Budějovic. Klášter mimoto doplatil popleněním a ztrátou části statků i na královo trestné tažení do jižních Čech r. 1277. V souvislosti s tímto nejistým postavením opatství v době vnitřních válek získal klášter r. 1278 také potvrzení a ochranu od papeže Mikuláše II., kterou měl vykonávat pražský biskup. Velká politika se dotkla mladé komunity opět brzy r. 1290, kdy klášter přijal k pohřbení tělo Záviše z Falkenštejna, který byl popraven králem jako vůdce odbojných Vítkovců. Když byl Záviš totiž předtím na vrcholku moci, daroval vyšebrodským cisterciákům nádherný relikviář s kouskem dřeva z Kristova kříže. Tento tzv. Závišův kříž je dodnes v klášteře a je nadále předmětem adorace. Proto cisterciáci neodepřeli Závišovi z krumlovské větve Vítkovců pohřeb, ale nepochovali jej ve společné hrobce Rožmberků, ale v kapitulní síni. Uklidnění a rozkvět přinesla klášteru doba Petra I. z Rožmberka v letech 1310-47. Tehdy bylo nejen konsolidováno hospodářství a život kláštera, ale byl jeho majetek rozmnožen dalšími pozemkovými dary a díky velkorysé podpoře bylo dostavěno jádro kláštera - tedy především klášterní kostel (po r. 1310), který v době dokončení patřil k největším v naší zemi. V této době také vznikl cyklus Mistra vyšebrodského oltáře, který dnes patří k nejpřednějším památkám české gotické deskové malby. R. 1354 věnovala vdova po Petru I. klášteru vzácný relikviář s ostatky svatých. Po roce 1380 vznikly dva obrazy ovlivněné dílem Mistra třeboňského oltáře, a to "Zvěstování Panny Marie" a "Ukřižování". Po vymření krumlovské větve Vítkovců, přenesli Rožmberkové své sídlo do Českého Krumlova, a tak poněkud ztratili zájem o pozemky v blízkosti kláštera, který je pak mohl použít pro budování vlastní hospodářské základny.

Strázně a překonávání překážek

Nicméně i v této době se klášteru nevyhnuly strasti - r. 1336 v době války mezi Lucemburky a Habsburky byla vypleněna část klášterního panství včetně Vyššího Brodu. V péči o klášter pokračovali i synové Petra I. a rozmnožovali jeho statky, potvrzovali starší donace a vystupovali jako ochránci kláštera ve všech sporech. Také se zasloužili o osvobození kláštera od daní za Karla IV. V té době, před polovinou 14. století, se totiž většina klášterů u nás ocitla ve velkých hospodářských těžkostech, a díky úsilí Rožmberků z nich Vyšší Brod vybřednul už okolo r. 1370. Během 13. a 14. století vytvořili vyšebrodští cisterciáci za podpory Rožmberků poměrně rozsáhlé panství, které zahrnovalo dvě městečka (Hořice na Šumavě a Vyšší Brod), více než 70 vsí a 12 hospodářských dvorů obhospodařovaných ve vlastní režii. Klášterní pozemkový majetek ležel v okolí kláštera, u Hořic, dále severně od Rožmitálu, u Českých Budějovic a také v malé míře v Rakousku. Na rozvoji svého hospodářství se cisterciáci podíleli i kolonizací neosídlených území: u Hořic a v Klášterním lese. Ve 14. století také došlo k rozepři cisterciáků z Vyššího Brodu a ze Zlaté Koruny o hranice území, kde obojí prováděli intenzivní kolonizaci, a tento spor musela rozhodnout generální kapitula r. 1375. Jinak oba tyto geograficky blízké cisterciácké domy spolu po celou dobu dobře vycházely. Vyšebrodský klášter prováděl kolonizaci na rozdíl od ostatních klášterů u nás až do přelomu 14. a 15. století. To bylo umožněno jejím pozdějším nástupem a dále dobrou ekonomickou situaci, což byla v té době mezi kláštery výjimka (například po r. 1415 šel majetek velkého pomuckého cisterciáckého kláštera do dražby). Stejně jako většina ostatních klášterů u nás i Vyšší Brod přispěl k rozvoji svého panství vlastní kultivační činností z 1/4 až 1/3. Z hlediska národnostního byla kolonizace u Vyššího Brodu německy hovořící, zatímco v ostatních lokalitách smíšená. Na počátku 15. století se vyšebrodský klášter dostal stejně jako drtivá většina klášterů v Evropě do hluboké hospodářské krize. Jednou z příčin byla vleklá vnitrostátní válka za krále Václava IV., kdy lidé neplatili daně, nýbrž naopak beztrestně drancovali. Okolí kláštera se tehdy stalo tak nebezpečné, že nebylo radno klášter opouštět. K těmto problémům se přidala přírodní katastrofa a klášter nebyl s to díky chudobě udržovat klášterní budovy. S tím šel ruku v ruce také úpadek řeholního života zapříčiněný mimojiné dlouhodobým rozkolem v Církvi, který způsobil ochromení řádových institucí (generální kapitula se sešla r. 1378 a potom až 1409). Tehdy se ukázala výhoda toho, že klášter nebyl jako většina ostatních cisterciáckých klášterů u nás přímo pod panovníkem. Zakladatelský rod se snažil pomoci klášteru po stránce ekonomické i v nápravě vnitřních problémů.

Klášter nabývá na významu

Představoval-li počátek 15. století obecně hluboký úpadek, význam vyšebrodského opatství z pohledu své úlohy v Církvi a v Řádu paradoxně posílil. R. 1402 získal vyšebrodský opat od papeže právo na pontifikálie a r. 1417 byl jmenován výběrčím řádových odvodů v Čechách a na Moravě. Významné správní postavení vyšebrodského kláštera přečkalo i husitské války a pokračovalo ještě v polovině 15. století, a to díky pohraniční poloze kláštera spojující neklidné Čechy s Podunajím a Itálií. R. 1457 se stal Vyšší Brod jako jediný neproblematický cisterciácký klášter vedoucím domem v Českém království a byl pověřen vizitací a reformou všech ostatních cisterciáckých klášterů u nás. Navzdory těmto výdobytkům zůstával vyšebrodskému cisterciáckému klášteru provinční charakter. Soukromý charakter kláštera jej vyřazoval z okruhu politicky a ekonomicky významných klášterů u nás.

Praxe vztahů k mateřskému klášteru

Vazby k mateřskému opatství Wilhering provázely vyšebrodský klášter po celé toto období. Opati z Wilheringu každoročně vizitovali Vyšší Brod (zpravidla na jaře), pomáhali řešit problémy a svědčili na vyšebrodských listinách. Vizitační protokoly umožňují více než cokoli jiného nahlédnout do klášterního života. Mezi přestupky pravidelně vystupuje absence mnichů na chórových modlitbách včetně vigilií a na duchovní četbě. Dále se kárání týkalo i kvality zpěvu v chóru a plnění povinnosti manuální práce pro chórové mnichy. Vícekrát se opakuje snaha podpořit častější svaté přijímání a kněží jsou vedeni ke sloužení mše alespoň třikrát týdně. Všichni mniši pak měli alespoň jedenkrát týdně přijmout svaté přijímání s předcházející zpovědí. Nejrozšířenějším přestupkem bylo nepodložené trávení času v klášterním oddělení pro nemocné a na druhé straně nedbalost v péči o nemocné. Dále narážíme na porušování mlčení, rušení vzájemného pokoje a vzdor vůči představeným. Opatření se dále týkala možnosti vycházení z kláštera a nešvaru soukromého majetku. Dále vizitace vedly vyšebrodské mnichy k důslednému zachovávání péče o chudé jídlem a obnošeným šatstvem. Přes veškerá napomínání se situace nelepšila, a i když přestupky nebyly vážné, stěžovali si vizitátoři na to, že jejich nařízení z minulosti se neplní. Další formou vazeb byla výměna představených. Nevíme přesně kolik mnichů přešlo do Vyššího Brodu z Wilheringu ani kolik vyšebrodských mnichů našlo uplatnění v mateřském klášteře. Známe dva neobvyklé případy, kdy se vyšebrodští opatové (tedy z podřízeného kláštera) stali později opaty ve Wilheringu.

Co je to konfraternita?

Vyšebrodský cisterciácký klášter uzavřel ve druhé polovině 14. století konfraternitu (obzvláštní spojení v modlitbách) s augustiniánskými kanovníky v Třeboni vycházející ze společného fundátora i zájmu o duchovní hnutí prohloubené zbožnosti (devotio moderna). Dále uzavřel konfraternitu s cisterciáckým opatstvím Baumgartenberg na Dunaji v Horním Rakousku. Na konci 14. století byl vyšebrodský opat ustanoven ochráncem premnostrátského kláštera Milevsko, které založili také Vítkovci, a dále cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna. Je zajímavé pozorovat v českých i rakouských zemích, že žádný z cisterciáckých klášterů vzniklých ve 13. století se nezmohl na založení dalšího kláštera, zatímco cisterciácké kláštery založené ve 12. století daly vzniknout vícero dalším klášterům, a to nejen ve 13. století, nýbrž i později.

Kulturní činnost vyšebrodského kláštera

Nestandardní vývoj proběhl ve vyšebrodském klášteře na poli kulturních počinů. V prvním století své existence zde probíhalo vypjaté a přerušované budování klášterního areálu, a proto umělecké aktivity nepřekračovaly standard ostatních klášterů. Jak bylo obvyklé, mniši si přinesli s sebou základní sadu knih a z jejich následné tvorby vynikla monumentální iluminovaná pětidílná bible, která vznikla na přelomu 13. a 14. století. V průběhu druhé poloviny 14. století opouštěl klášter postupně vazby s Podunajím, vzniklé založením kláštera odtamtud, a nahrazoval je kontakty s císařskou Prahou. Kulturní prostředí vyšebrodského kláštera tak na počátku 15. století směřovalo k protohumanismu. Dalším významným pisatelským dílem byl až "Prelátský misál" z konce 14. století, vynikající svou figurální i ornamentální dekorací. U něj známe dokonce i některá jména mnichů, jež se obecně takovým dílům věnovali. Epocha na přelomu 14. a 15. století znamenala intelektuální vrchol vyšebrodského kláštera ve středověku. V této době vznikl také vzácný a proslulý deskový milostný obraz "vyšebrodské madony" obsahující navíc okolo obrazu okraj zdobený postavami českých světců a donátora. Na začátku 15. století také v klášteře nastupovala čeština, a to vedle latiny a němčiny užívané už od 13. století. V této době také vznikl "vyšebrodský kancionál", v němž můžeme nalézt některé písně, jež se používají i v dnešním českém a německém katolickém kancionálu. V ranném 15. století můžeme ve vyšebrodské komunitě sledovat dějinný paradox vývoje: na jedné straně zde byla dvojice protikladů (vnitřní krize narušující řeholní život provázená velkým intelektuálním vzestupem komunity) a na druhé straně permanentní vnější ohrožení narůstající vnitrostátní válkou, které však šlo ruku v ruce se vzestupem významu vyšebrodského kláštera v rámci Církve.

Klášter za husitského hnutí a sklonku středověku

Ani vyšebrodské opatství nebylo zcela uchráněno husitských válek, přestože leželo uprostřed území nejsilnějšího protivníka husitů - Oldřicha II. z Rožmberka. R. 1423 museli vyšebrodští cisterciáci odevzdat všechen svůj majetek Oldřichovi II. z Rožmberka. Mezi lety 1422-24 byl vyšebrodský klášter husity částečně vypálen a zčásti uchráněn výpalným, ale mniši strávili tuto dobu v bezpečí v Českém Krumlově, kde také r. 1426 abdikoval vyšebrodský opat Přibyslav. Hned poté se cisterciáci vrátili do Vyššího Brodu a provedli opravy. Díky tomu, že k nim došlo brzy, nerozrostly se škody do těch rozměrů jako v jiných klášterech. V době hustiských bouří a po nich bylo vybudováno opevnění kláštera, které se podílelo na tom, že klášter nebyl poničen úplně. Návratem cisterciáků do opatství však problémy neskončily. Husitské války způsobily klášteru nepřímo velké dluhy kvůli válečným odvodům a klášter se z nich vzpamatovával po celé zbývající 15. století. Navrácení movitého majetku kláštera bylo dovršeno r. 1462.
Pro Evropu 15. a 16. století znamenala zásadní proměnu společnosti i víry. Byla to doba neustávajícího drobného vření, a proto nemáme o vyšebrodském klášteře než útržkovité a různorodé zprávy. Je pozoruhodné, že ani husitské revoluční myšlenky, ani myšlenky Jednoty bratrské a později Luterovy a Kalvínovy nenalezly v klášteře ani mezi obyvatelstvem v okolí kláštera žádnou znatelnější odezvu. Sotva se klášter s pomocí Rožmberků vzpamatoval ze škod husitských válek, vypuknul spor mezi králem Jiřím z Poděbrad a papežem. Zpočátku stál klášter po boku Rožmberků na straně krále a r. 1468 se kvůli tomu dokonce klášter ocitnul na krátkou dobu v klatbě. Poté co se strany změnily způsobily klášteru naopak značnou újmu válečné odvody na válku proti Jiřímu z Poděbrad a pak i papežem nařízené odvody na války proti Turkům. V době 15. a 16. století měl také klášter nejmenší počet mnichů ve svých dějinách: např. r. 1455 měl 14 mnichů, 4 novice a jednoho konvrše a r. 1484 pak 21 mnichů. Rok 1483 byl neobvyklý tím, že vyšebrodský mnich byl poprvé v dějinách zvolen za opata mimo vlastní či mateřský klášter, a to do Zlaté Koruny. Od této doby započala úzká vzájemná podpora řeholního života mezi Zlatou Korunou a Vyšším Brodem a na počátku 16. století dotvrzuje vizitace cisterciáckého opata ze Zwettlu, že v obou klášterech vládl dobrý řeholní duch. Z roku 1530 máme zachovaný urbář (soupis majetku pro daňové účely) vyšebrodského kláštera a podle něj měl tehdy klášter panství zahrnující 900 poddaných v 108 různých vesnicích.

Období reformace a potridentské obnovy Církve v osudech kláštera

Rozbití jednoty Církve a společnosti v Evropě ve druhé polovině 16. století vyvolalo určitou rozhodnost v postojích a vedlo k mnoha změnám a reformám. To našlo i svůj odraz v dění okolo vyšebrodského kláštera. S růstem protestantismu se šlechta i panovníci bez ohledu na konkrétní vyznání snažili podřídit si Církev i poddané, aby měli větší moc. Takto se klášter musel vyrovnávat z trvalým růstem protestantismu u svých poddaných i farářů na své území, přičemž jeho zdrojem byli zejména horníci a měšťané v Krumlově, a na druhé straně se strmě rostoucími finančními požadavky posledních Rožmberků, kteří chtěli žít nad poměry a být vlivní a obdivovaní za každou cenu. Takto to byl katolík Vilém z Rožmberka, který jako první v dějinách jmenoval sám opata ve vyšebrodském klášteře a vynutil si na sebe převedení všech privilegií kláštera, které by mu mohly zvýšit panské příjmy, a dále po něm jeho bratr Petr Vok z Rožmberka, který musel prodat kvůli dluhům panovníkovi a slíbit do budoucna také panství vyšebrodského kláštera. Právě Petr Vok, údajně kalvínského vyznání, ale spíše duchovně těkavý člověk, žil v Třeboni v nadměrném luxusu a nemohl se dočkat smrti vyšebrodského opata r. 1607, aby se zmocnil všech peněz a cenností v klášteře. Ty byly v tomto případě zachráněny prozíravým převozem do Wilheringu. Na druhou stranu zde působil reformní program Tridentského koncilu, který do kláštera přinesli především reformní celkové vizitace generálních opatů ze Citeaux koncem 16. století a s tím pravděpodobně související nástup představených z dalekých klášterů (až z Francie), kteří přinesli do komunity nového ducha a stáli za důsledným potíráním protestantismu okolo kláštera. Jiným impulsem tohoto druhu bylo založení jezuitského domu v Krumlově r. 1580, který byl vyšebrodským klášterem velmi materiálně podporován. Díky tomu se podařilo na začátku 16. století obnovit v této části jižních Čech katolickou víru a stabilizovat společenský život, takže v rámci rekatolizace po r. 1620 nebylo třeba ve vyšebrodské oblasti žádných zásahů.
S programem rekatolizace na konci 16. století nicméně souvisí nástup zásadní proměny života vyšebrodských cisterciáků. Nejzhoubněji se totiž protestantismus projevoval na odpadu duchovních správců ve farnostech (např. i jeden wilheringský opat skandálně odpadl a oženil se v opatském kostele). Proto nebylo možno zajistit duchovní správu ve farnostech na majetcích kláštera, a tak z nouze byli na fary vysíláni vyšebrodští mniši, kteří byli povětšinou kněžími. První případ se stal r. 1593 a po několik prvních desetiletí se tak dálo jen na čas a přechodně, kdy byly fary opět podle možností obsazovány světským duchovenstem. Tato farní duchovní služba vykonávaná přímo mnichy nicméně po r. 1620 postupně převládla a určovala tak podstatně život vyšebrodských cisterciáků po celá následující staletí. Tento vývoj se ostatně udál téměř všude, zvláště po třicetileté válce, kdy se Evropa rozdělila na konfesně vyhraněné oblasti.

Několik detailů o vyšebrodských mniších v tomto období

Nyní něco o osobách vyšebrodských mnichů ve středověku. Cisterciácká mnišská komunita ve Vyšším Brodě byla po celou dobu relativně malá a zřejmě nepřekročila 25 mnichů. Konvrše měla komunita jen v prvních desetiletích (v polovině 14. století tam už byl jen jediný) a opati byli voleni mnichy nejen z vlastního, ale i mateřského kláštera a schvalováni Rožmberky. Opaty se stávali většinou mniši hospodářsky schopní (zpravidla předtím celeráři kláštera) či mniši  s velkým kulturním rozhledem. Následuje seznam vyšebrodských opatů v tomto období se stručnou charakteristikou:
Ota I. (1259-81) - byl zakládajícím opatem a vyslán z Wilheringu. On vyjednal s Rožmberky podmínky fundace.
Adam (1281-1290) - byl původně převorem zakládaného kláštera a zažil jak prudký růst majetku a výstavbu tak i válku s panovníkem.
Ota II. (1290-1309) - byl mnichem Wilheringu a přišel do Vyššího Brodu kvůli svým schopnostem. Po úspěšném působení abdikoval r. 1309 a stal se opatem ve Wilheringu.
Štěpán (1309-13) - za něho postupně rostl majetek kláštera díky donacím Rožmberků a odpustkům. Tyto prostředky se používaly pro výstavbu klášterního kostela. také on r. 1313 rezignoval, aby se stal opatem ve Wilheringu.
Bartoloměj (1316-27) - tento opat se dostal do sporu se svou komunitou o velkou sumu peněz, které použil bez patřičných právních kroků o vlastní újmě a zřejmě k vlastnímu prospěchu.
Tomáš I. (1327-49) - byl velmi spřízněn s velkým dobrodincem kláštera Petrem I. z Rožmberka a za něj byla dokončena křížová chodba.
Jindřich I. (1351-53) - byl předtím správcem kuchyně a volba za opata jej zastihla jako správce klášterního statku Nussdorf.
Albert (1353-57) - stejně jako opat Jindřich, i Albert rezignoval a oba pak dožívali ve vyšebrodském klášteře. V jejich době klášter sice dostal další cennosti, avšak navzdory tomu mniši přežívali jen chudě (často neměli ani na normální řeholní oděv).
Jindřich II. Purkasser (1358-73) - i za tohoto opata rostlo panství kláštera, ale nyní místo pozemků to byly renty. Při Jindřichově rezignaci byl konstatován velmi dobrý stav klášterního hospodářství.
Ota III. (1373-1380) - byl nejprve celerář a byl v úřadu až do své smrti. Za jeho působení se vnitřní stav komunity počal zhoršovat, takže Rožmberkové nabádali mnichy k chudobě a využili svých patronátních práv při volbě jeho nástupce.
Petr (1380-84) - tento opat odpovídal přáním Rožmberků.
Ota IV. (1387-1415) - jeho období bylo jedno z nejdelších, pocházel z Vyhnanic u Bechyně a byl velmi uměnímilovný. Opat Ota měl stejně schopné a zbožné spolupracovníky (převora i celeráře). V této době bylo tedy intelektuální prostředí v klášteře plodné, jak naznačují zprávy o vyšebrodské klášterní škole. Navzdory tomu se však rapidně zhoršila hospodářská situace kláštera i politický stav v zemi, takže mezi mnichy klesala kázeň, utíkali z kláštera a propukali mezi nimi často vážné spory. Navzdory tomu získával klášter navenek na prestiži. Proto byl opat Ota vybízen, aby rezignoval na svůj úřad, když nevede svůj klášter podle řeholních pravidel.
Přibyslav (1415-26) - tento opat byl zvolen do velmi těžkých podmínek počínající občanské války a velkých zmatků v české církvi. Opat Přibyslav byl prvním vyšebrodským opatem pověřeným důležitými úkoly v Řádu: vybírat příspěvky od ostatních klášterů. Po r. 1420 se se zbylou komunitou uchýlil do opevněného města Krumlova k minoritům. Nato byl r. 1422 klášter částečně vypleněn husity a opat Přibyslav se už obnovy nedočkal, protože zemřel vyčerpaný r. 1426 v Krumlově a byl pohřben v klášteře.
Zikmund I. Pirchan (1426-42) - byl rodák z vesnice Rožmberk a v komunitě ve vyhnanství byl nejprve celerářem. Zikmund měl už od začátku užší vazby na Bavorsko a Rakousko než na Čechy. Jako opat provedl návrat konventu do Vyššího Brodu a pak byl v letech 1431-37 zástupcem Rožmberků na Bazilejském koncilu, aby mimojiné pro Rožmberky získal finanční podporu na válku v Čechách. Zikmund se nicméně na konci koncilu zúčastnil volby vzdoropapeže Felixe V. a po návratu do Čech se podílel na formování tábora jeho příverženců. V klášteře ani pak nestrávil mnoho času, protože krátce na to byl r. 1441 jmenován biskupem v Saloně a pomocným biskupem v Pasově, přičemž si ponechal i správu opatství Vyšší Brod. Vzápětí však uvolnil místo nástupci v klášteře. Tábor přívrženců Felixe V. se brzy rozpadl a všichni včetně biskupa Zikmunda Pirchana se poddali papeži Evženovi IV. Biskup Zikmund zemřel v Lorchu v Rakousku r. 1472.
Zikmund II. (1442-49) - při návratu komunity z Krumlova byl už jejím podpřevorem a jeho období zaměstnávala hlavně náprava škod a výkup majetku ze zástav. Možná díky tomu byl také ve sporu s Rožmberky a ti jej přiměli k rezignaci r. 1449.  
Pavel I. z Kapliček (1450-63) - tento opat byl zvolen až po roční přestávce a byl původem z Horního Rakouska. V jeho době klášter vstoupil do úzkého přátelství s kazatelem Janem Kapistránským (1451), který pracoval ve střední Evropě na obnově křesťanského života. V této době také poprvé vizitoval Vyšší Brod sám opat z francouzského Morimondu (dříve to byli vedle wilheringských opatů maximálně opatové z nadřízeného Ebrachu). V jeho době začala praxe, kdy opat z Morimondu jmenoval na doživotí vždy jednoho opata z našich zemí k vizitování všech ostatních cisterciáckých klášterů v Čechách, na Moravě a v Lužici. Také za opata Pavla bylo poprvé obecně povoleno mnichům jíst maso při pobytu mimo klášter. V jeho době začal také klášter pozbývat své majetky v Rakousku.
Tomáš II. (1463-93) - pocházel z rodu pánů z Welsu a Lambachu v blízkém Rakousku. Za jeho působení došlo k utužení vztahů s cisterciáckým Baumgartenbergem a byla uzavřena konfraternita s těmito kláštery v Rakousku: benediktiny v Lambachu (1466), s premonstráty ve Schläglu (1466), dále s premonstráty v Mühlhausenu (1480) a s augustiniány v Borovanech (1481). Opat Tomáš dosáhl také slibu Rožmberků, že už nikdy nesáhnou na majetek kláštera. V době opata Tomáše bylo klášteru uděleno několik odpustkových povolení za účelem pomoci financování oprav farních kostelů a válek a tak bylo možno důkladně opravit či vybudovat 10 farních kostelů a postavit most přes Vltavu. Opat Tomáš II. se také velmi snažil o intelektuální rozvoj svých mnichů a v jeho době rozkvetlo umění písmomalířství zachované v četných rukopisech.
Tomáš III. (1493-1507) - se jako opat dožil rozmnožení pozemkového majetku a zároveň podporoval Zlatou Korunu v obnově klášterního života. V tomto obodbí se totiž opět výrazně projevovala zášť Rožmberků existující už od samého založení zlatokorunského kláštera králem.
Kryštof Knoll (1507-28) - také tento opat pocházel z městečka Wells v přilehlém Rakousku: Opat Kryštof byl svědomitým hospodářem a dělal čest svému jménu, protože opravdu stále nosil Krista v srdci. V době jeho působení bylo v klášterním kostele vysvěceno 5 nových postranních oltářů a také došlo k významnému obohacení klášterní knihovny. R. 1525 došlo k první vzpouře poddaných kláštera v dějinách. Paradoxně se tak stalo rok poté, co jim opat udělil rozsáhlé úlevy a výsady. Tímto vyčerpán požádal opat r. 1525 nadřízeného opata ve Wilheringu o povolení rezignovat, ale toto mu bylo povoleno až r. 1528, kdy krátce poté opat Kryštof zemřel.
Pavel II. Klötzer (1528-49) - pocházel z Hořic a byl původně klášterním celerářem. Za něj byl r. 1530 dokončen výše zmíněný vyšebrodský urbář, který vypočítává jen poddané kláštera a přechází statky provozované klášterem ve vlastní režii. R. 1536 došlo k prvnímu velkému zničení kláštera požárem. Mimoto se opat snažil jako první vypořádat s pomalu pronikajícím protestantismem ve svém okolí a obracel se o pomoc dokonce k opatovi z Wilheringu.  
Jan I. Ulrichsberger (1549-62) - opat Jan realizoval množství drobných výkupů a prodejů pozemkového majetku za účelem scelování. Za jeho působení byl jeden z jeho mnichů Jan Milek zvolen za opata ve Zlaté Koruně. Opat Jan byl jako poslední z vyšebrodských opatů pohřben v kapitulní síni.
Jan II. Hayder (1562-76) - pocházel z Horního Dvořiště a byl původně převorem kláštera. Za jeho působení vyhořela větší část Vyššího Brodu a nová zástavba pak vznikla na zcela jiných lokalitách. Právě opat Jan udělil poddaným kláštera další výhody: prominutí dědické daně a výsady řemeslníkům v Hořicích a Vyšším Brodě. Opat Jan byl mužem velké bohabojnosti, byl milovníkem kvalitního umění a vedl příkladný život nejen sám, nýbrž udržel i ve své komunitě opravdově křesťanskou kázeň a řád. Kvůli sešlosti věkem rezignoval r. 1576 a o dva roky zemřel v ústraní v klášteře.
Jiří III. Taxer (1576-87) - pocházel z Korutan a byl prvním a posledním zvenku dosazeným opatem vyšebrodského kláštera. Jako převor ve Vyšším Brodě byl r. 1566 dosazen Vilémem z Rožmberka za zlatokorunského opata a po svém jmenování vyšebrodským opatem r. 1576 byl ještě po tři roky zároveň administrátorem Zlaté Koruny. Opat Jiří provedl výrazné stavební změny kláštera a za něj se mimojiné r. 1578 začalo používat nové barokní opatství (dnes Poštovní muzeum). Opat Jiří vyzískal pro klášter výsadu bezcelního dovozu soli. V té době se také dále šířil protestantismus, takže opat podporoval zřízení jezuitské koleje v Krumlově r. 1584. R. 1586 byl další vyšebrodský mnich Michal Walter zvolen za opata v jiném klášteře, v Sedleci u Kutné Hory a o rok později byl zvolen za opata v klášteře Rudy ve Slezsku. Aktivní život opata Jiřího se projevil nadále i r. 1587, kdy byl zvolen opatem v Sedleci, kde zůstal až do své smrti r. 1595.
Jan III. Harzius (1588) - byl rodilým Frankem a po studiu teologie v Krakově byl převorem kláštera Advert v severním Holandsku. Jako opat obnovil řeholního ducha a chystal se důkladně vymýtit protestantismus, ale zemřel uprostřed intenzivní práce.  
Antonín Flamming (1588-91) - tento zbraslavský opat se stal také administrátorem Vyššího Brodu a úspěšně a mírumilovně dokončil rekatolizaci klášterních držav.  
Michal Fabritius (1591-1607) - pocházel z Míšeňska a byl původně převorem kláštera. V době jeho působení se první cisterciácký mnich stal farářem, i když jen na krátký čas. Za něj došlo k obnovení jednotné formace mladých cisterciáků z českých klášterů, a to v koleji v Praze. Za opata Michala si Rožmberkové vynutili rozsáhlé hospodářské ústupky ve svůj prospěch a navíc musel klášter odvádět vysoké příspěvky na války proti Turkům. R. 1560 zaniknul klášter poustevníků v Přední Výtoni a za opata Michala došlo k převodu majetku tohoto zrušeného kláštera na vyšebrodské cisterciáky. R. 1598 byl vyšebrodský mnich Valentin Schönbeck zvolen za opata v Sedleci a r. 1608 ve Zlaté Koruně. Třebaže byl Valentin zpočátku snaživý, propadl později neřestem a musel r. 1616 odstoupit. Vykonal nicméně pokání a zemřel na Moravě r. 1648. Opat Michal kladl odpor majetkovým požadavkům Rožmberků a zemřel r. 1607 v klášteře.