Osudy klášterního pivovaru

Vyšebrodský klášterní pivovar

Podle legendy o zázračném zachránění od utonutí vysadil Vok z Rožmberka v místě své nehody klášter, kam povolal řeholníky cisterciáckého řádu z rakouského Wilheringu. Stalo se tak v roce 1259 a v blíže neznámé době byl při klášterní komunitě založen i pivovar, činný zpočátku jen pro potřeby mnichů. V krátkosti ke vzniku kláštera: opodál byla založena tržní osada s farním kostelem sv. Bartoloměje. Lokalita dostala název Vyšší Brod, též Vyšný Brod, německy Hohenfurth. K tomu je nutno dodat, že obyvatelstvo Vyššího Brodu se v pozdějších staletích rekrutovalo zvětšiny z německy mluvících kolonistů.

Pivovar se prvně připomíná k roku 1380, za opata Petra, toho léta nastoupivšího do funkce po opatovi Otovi III. Právě při jeho převzetí úřadu opata je pivovar zmiňován, ale již jako činný. Jeho původ je tudíž jistě starší než uvedené datum. Dá se pak předpokládat, že pivo se prapůvodně připravovalo přímo v klášteře a později snad ve dřevěném pivovaře umístěném v hospodářském zázemí komunity, jehož součástí byl i dodnes stojící gotický mlýn. Současný pivovar byl vystavěn až v 16. století, když jeho nejstarším dílem je architektonicky renesanční sladovna. S výstavbou vyšebrodského klášterního pivovaru je spojována osoba rožmberského úředníka a pozdějšího regenta Jakuba Krčína z Jelčan. Jeho účast na zřízení podniku však není plně doložena. Klášter byl po řadu staletí veden samostatně, ovšem pod patronací Rožmberků, kteří zde měli rodovou hrobku a i jinak jevili o komunitu značnou péči.
Kromě kláštera se pivo vařilo ve Vyšším Brodě i ve městě, podle dochovaného privilegia opata Kryštofa Knolla z roku 1524 však "...do vzdálenosti jedné půlmíle ve vesničkách patřících k našemu kostelu nesmí nikdo z tamních obyvatel (míněno vyšebrodských) nabízet na prodej žádné pivo ani vyrábět slad, nýbrž jen to množství, které sám pro svůj dům potřebuje a smí míti...". Až později vzniklý měšťanský pivovar ve Vyšším Brodě tvořil vůči klášternímu jemu nejbližší konkurenci a oba podniky tak byly proti sobě častými oponenty. Potlačením vlivu městského pivovaru bylo vyšebrodskými občany placené posudné a paušální poplatek odváděný řeholníkům. Časté spory mezi cisterciáky a městem byly vyřešeny až rokem 1608, kdy Petr Vok z Rožmberka, poslední člen rodu, povolil sebou samým sepsaným privilegiem vyšebrodským občanům: "... vařit červené i bílé pivo, rovněž vyrábět slad a prodávat pivo podle jejich libovůle, aniž bychom jim v tom bránili my nebo ti, co přijdou po nás, ani opat nebo převor si nebude stěžovat...". Pravdou však bylo, že měšťané celou produkci svého piva spotřebovávali přímo ve Vyšším Brodě. Okolní panství převzali rokem 1623 Eggenberkové, nástupci vymřelých Rožmberků a Švamberků, za nichž docházelo k porušování předešlých úmluv a dodávkám panského piva do Vyššího Brodu i klášterních vsí. Produkce vyšebrodského klášterního pivovaru tím sice byla omezována, ale přesto je zdejší podnik na počátku 18. století uváděn jako nejvýkonnější v oblasti. Pivovar byl tehdy zařízen na var 13 sudů (asi 32 hl) a vystavoval ročně bezmála 1,200 hektolitrů piva. Výrobně jej na Českokrumlovsku překonávaly jen panský s mešťanským pivovarem v Krumlově, rovněž panský podnik v Černé a stejně klášterní pivovar ve Zlaté Koruně.
Již předtím, v polovině 17. století, byl za opata Jiřího Wendschuha pivovar přestavěn, zmodernizován a zřízena nová lednice. Roku 1690 klášter vyhořel, postižen byl i pivovar. Ten v polovině 18. století, za opata Quirina Mickla, svařoval ročně již více jak 2,400 hektolitrů piva, tudíž dvojnásobek předchozí hodnoty.
V rámci josefinských reforem měl být vyšebrodský klášter (podobně jako blízký zlatokorunský) zrušen, avšak nestalo se tak. Komunita byla sice částečně rozpuštěna a zbylí mniši ponecháni "na dožití", ale klášter tyto útrapy překonal a svou funkcí přešel do dalšího století své existence.
Klášterní pivovar ve Vyšším Brodě (na rozdíl od měšťanského) byl klášterní komunitou stále veden ve vlastní režii. V roce 1873 se v něm svařilo více jak 5,000 hektolitrů piva při čtyřicetipětihektolitrových várkách - dvojnásobek měšťanského. Pivovar však byl zařízen ještě na ruční pohyb a technicky se jevil jako značně zastaralý. Ještě do konce 19. století pak byl od základu přestavěn, značně zmodernizován a do podniku zaveden strojní pohon. Var se ale snížil na 40 hl vyrážené mladiny. Součástí přestavby pivovaru byl i unikátní hvozd systému "Ječmen", dodnes pozorovatelný.
V roce 1901 nastoupil funkci vyšebrodského klášterního sládka Václav Krammer a jemu svěřený podnik vystavoval ročně přes 6.000 hl piva. Jeho nástupcem se roku 1906 stal Emanuel Linhart. Za něj, ve výrobním roce 1909/1910, vystavil pivovar svůj absolutní vrchol produkce - 8.306 hl. Vysoký standard si pivovar udržoval po celý zbytek rakousko-uherské monarchie, prvoválečným střetem však nastal nezadržitelný pád - Linnart odešel na frontu a jeho práci zastoupil tehdejší podsládek Jan Lausecker. Pivovarské ročenky výstavy z let první světové války neuvádějí a je proto zřejmé, že pivovar nepracoval a jeho provoz byl zastaven.
Linhart skončil v pivovaře roku 1921 a jeho nástupcem se stal již jednou jmenovaný Lausecker. Produkce pivovaru šla nahoru jen pozvolna a vůbec se dá říci, že na svou předchozí úroveň podnik sice navázal, ale ji už nikdy nepřekonal. Roku 1925 nastoupil post sládka Josef März, pod nímž pivovar v produkčním roce 1928/1929 ustanovil prvorepublikově nejvyšší výkon - 6,513 hektolitrů vystaveného piva. Krátce na to naplno udeřila hospodářská krize, ze které však pivovar vyvázl v podstatě dobře a bez přílišných výrobních propadů. Již předtím, od roku 1926, nepracoval pivovar ve městě, ten po krátkodobém výpadku produkce však opět výrobno "ožil" a stal se klášternímu souputníkem až do konce druhé světové války. Na jejím počátku se Vyšší Brod stal součástí Velkoněmecké říše, pivovar měl nuceného správce, ale zůstal v činnosti. Po odsunu německého obyvatelstva z Vyššího Brodu se však jeho další existence stávala rychle povážlivá - k problémům opětné zastaralosti provozu i nedostatku odbytu se připojilo vlastnictví podniku církevní organizací. Od roku 1945 působil v pivovaru jako sládek Hugo Kalkant, pivovar měl i ředitele Augustina Štěkla. Od stejného roku byl pivovar pod národní správou a dny jeho funkce se krátily. Provoz byl zastaven v srpnu roku 1948 a jako poslední výstav zaznamenáváme hodnotu 926 hektolitrů piva.

Měděné vybavení pivovaru bylo r. 1950 odvezeno a údajně slouží dodnes k vaření piva v Praze. Dnes je bývalý a zdevastovaný klášterní pivovar ve vlastnictví státu a spravován Pozemkovým fondem ČR. Je totiž, jako vše ostatní okolo, předmětem dosud nevyřešených církevních restitucí. To znamená, že je jeho využití blokováno až do stanovení vlastnictví a tudíž i jeho perspektivy. Od r. 1996 je i tento bývalý pivovar Národní kulturní památkou v rámci celého klášterního areálu.