Založení kláštera

Příchod cisterciáků do našich zemí

Církev učí, že "přítomnost kontemplativních klášterů je v dané oblasti znakem plnosti a rozvinutosti křesťanského života". Zatímco na západ od našich hranic proniklo od 12. století křesťanství hluboko do společnosti a křesťanský život tam kypěl horlivostí a hledáním nových forem, u nás se v té době teprve křesťanství obtížně prosazovalo do každodenního života. Jinými slovy, společnost u nás neochotně doháněla stav západně od našich hranic a Církev bojovala o vnitřní svobodu vůči panovníkovi a šlechtě. Proto k nám odezvy náboženského bouření v Evropě doléhaly jen nepřímo a prostřednictvím osobností nadnárodního formátu. Na prvním místě jí byl olomoucký biskup Jindřich Zdík, který byl evropskou osobností a poznal mimo jiné osobně známého cisterciáka Bernarda z Clairvaux. Jindřich Zdík u nás propagoval myšlenky nasazení se pro Krista, a to konkrétně v účasti na křížových výpravách a přivádění nových řádů do naší vlasti. Těmi novými řády byly tehdy tzv. bílé řády: premonstráti (reformovaní kanovníci), cisterciáci (reformovaní cenobitští mniši) a kartuziáni s kamaldulskými poustevníky (reformovaní poustevníci). Biskup JIndřich Zdík prosazoval hlavně premonstráty, ale s tím se k nám dostala i pověst cisterciáků. Proto v době první mohutné vlny šíření cisterciáků byly u nás založeny tyto první cisterciácké fundace (tj. nově založené kláštery): Sedlec (1142 - soukromá fundace) v Polabí, Plasy a Pomuk (1144 a 1145 - panovnické fundace) v západních Čechách a Mnichovo Hradiště (1145 - soukromá fundace) v Pojizeří. Později pak Svaté Pole (1180 - transformace benediktinského kláštera na cisterciácký) ve východních Čechách, Osek (1196 - soukromá fundace) v severozápadních Čechách a Velehrad (1204 - fundace markraběte) na jižní Moravě. Všechny cisterciácké kláštery u nás byly založeny v rámci větve Morimond a pak většinou přes klášter Ebrach (založen r. 1127 mezi městy Bamberg a Würzburg). Z důvodu nevyzrálosti naší společnosti a průkopnické aktivity v uvádění nových řádů osvícenými osobnostmi znamenaly často u nás nové řády zpočátku jistý druh cizorodé novinky. Proto byly první generace těchto řeholníků převážně buď z německých zemí anebo aspoň německy hovořily.

První cisterciácká fundace ve 13. století v našich zemích vznikla překvapivě s velkým odstupem od klášterů založených ve 12. století. Zatímco za života svatého Bernarda nastala expanze nového cisterciáckého řádu a vznikly u nás v letech 1140-50 hned tři nové kláštery a později v době stabilizace řádu dva další v letech 1150-1200, tak první polovina 13. století nepřinesla žádný další klášter. Přitom se tato doba v našich zemích vyznačovala příznivými podmínkami - vnitřní mír a kulturní rozvoj země. Ne že by v té době nebyl zájem o cisterciáky, avšak ani jeden ze zakladatelských pokusů nebyl korunován úspěchem. Zdařil se teprve zakladatelský počin velké osobnosti své doby u nás - Voka z Rožmberka. Ten založil na svém novém rodovém panství r. 1259 klášter Vyšší Brod, který přes peripetie osudu žije dodnes a je svědectvím kontinuity úsilí českých cisterciáků od málo známého středověku až po naše, zcela jiné časy.  

Osoba fundátora

Fundátor je ten, kdo inicioval a materiálně zaštítil založení nového kláštera. Ten, kdo umožnil vznik vyšebrodského kláštera, byl šlechtic Vok (latinsky jako Woko), který pocházel z panského rodu Vítkovců. Jméno Vok je buď zkomoleninou od německého Wolf (např. dnes v chorvatštině Wuk) anebo je to zkrácený název svátku svatého Petra v okovech, který se dříve slavil 3. srpna, a kdy Vok slavil svátek. Rod Vítkovců patřil mezi první rody, které se začaly vynořovat v kronikách v 12. století. Vítkovci začali kolonizaci prázdných částí jihočeské krajiny na přelomu 12. a 13. století. Rozdělili se pak na pět větví, z nichž si každá vzala do znaku tehdy velmi oblíbenou růži, a to jiné barvy. Vok stál u zrodu větve zvané Rožmberkská, která měla ve znaku pětilistou růži v barvě červené na stříbrném podkladu, a která získala své jméno podle nově založeného rodového hradu Rožmberk. Vok z Rožmberka se stal jedním z nejváženějších šlechticů v soustátí Přemysla Otakara II. a dosáhl významných úřadů: stal se doživotním maršálkem Českého království, od r. 1254 královským správcem Horního Rakouska a od r. 1260 zemským hejtmanem ve Štýrsku. Kolonizační aktivita Voka a pak i dalších Rožmberků se týkala horního Povltaví, kde vzniklo jejich rodové sídlo, a které bylo pod jejich vedením po staletí plánovitě kultivováno. Državy Rožmberků nebyly jen na českém území, nýbrž sahaly hluboko až do sousedního Rakouska (Mühlviertl - oblast Horního Rakouska severně od Dunaje), a s tamní šlechtou byli Rožmberkové dlouhodobě spojeni příbuzenskými svazky. Proto Vyšší Brod s okolím na samém jižním cípu Čech představoval přirozenou spojnici mezi českým a hornorakouským územím.
Právě toto místo vybral Vok pro založení prvního kláštera ve svém budovaném panství. Cisterciáky si Vok vybral zřejmě proto, že v domovině jeho manželky Hedviky ze Schaumburku byli cisterciáci početní a hodně oblíbení. Například klášter Wilhering (lat. Hilaria, založený r. 1146) poblíž Dunaje a Lince byl rodovým klášterem a hrobkou rodu Schaumburků. V Rakousku podél Dunaje byla totiž po severní Francii druhá největší hustota cisterciáckých klášterů. Vok z Rožmberka jako dobrý křesťan a prozíravý hospodář hodlal při vytváření rodových držav zřídit také kulturní a duchovní centrum pro svou rodinu a pro daný region. Sliboval si od toho duchovní pomoc u Boha zástupně skrze řeholníky, dále důstojnou hrobku pro sebe a své potomky s trvalou péčí a konec konců i společenské uznání. Vyšší Brod se nestal jediným místem posledního odpočinku rožmberské dynastie, protože malá část příslušníků rodu pak byla v průběhu dějin pohřbena také v hrobce u augustiniánů v Třeboni a v kostele v Českém Krumlově. Cisterciácké kláštery oddávající se kontemplaci patřily pro svou mimořádnou a vroucí zbožnost k vyhledávaným místům posledního odpočinku. V celoevropských rozměrech najdeme mnoho cisterciáckých opatství, která sloužila jako rodová pohřebiště (typicky např. u nás Zbraslav u Prahy a Heiligenkreuz u Vídně). Vok zemřel r. 1262 ve Štýrsku a vzhledem k jeho výslovnému přání podniklo jeho tělo náročnou cestu do začínajícího vyšebrodského kláštera, kde bylo uloženo v hrobce pod kněžištěm klášterního kostela.
Zakladatelská aktivita Voka nepostrádala vedle ryze zbožného záměru ani aspekty hospodářské, protože cisterciácká fundace nabízela podle zkušeností odjinud příslib kultivace krajiny i morálky obyvatelstva a zaručovala zachování práv Rožmberků v této oblasti i do budoucna. Založení kláštera Vyšší Brod přispělo k dílu vytyčování hranic mezi Čechami a Rakouskem, protože klášter leží pouze 4 km od dnešní státní hranice.

Založení kláštera

Založení kláštera ve Vyšším Brodě je poměrně dobře zdokumentováno díky zachování řady listin. Odtud víme, že fundace představovala záležitost dosti dlouhodobou. Vokův záměr založit nový klášter nalezl vyjádření v jeho žádosti adresované Citeaux. Vok se zřejmě obrátil na rodový klášter své manželky Wilhering, protože žádost o fundaci Vyššího Brodu přednesl na generální kapitule r. 1258 právě opat z Wilheringu. Generální kapitula rozhodla o prozkoumání navrhovaného místa pro fundaci a pověřila jím opaty tehdy nejbližších klášterů mimo vlastní Wilhering - Pomuk v západních Čechách a Baumgartenberg (Mons Pomarium) ležící také na hornorakouském Dunaji, ale dál po proudu. Prohlídka byla provedena až r. 1259 a s tím došlo k vlastnímu zakládacímu aktu Vyššího Brodu za účasti pražského biskupa Jana III., a to 1. června 1259. Biskup tím novou fundaci povolil a potvrdil její založení i obvěnění. Jako fundátor je jmenován Vok s výslovným souhlasem své manželky a připojeni jsou též jeho příbuzní Vítek a Budivoj z Krumlova. Tito všichni slíbili se postarat o majetkové zajištění pro založení nového kláštera ve výši 60 talentů. Nadaci vyšebrodského řádového domu nelze pokládat za příliš bohatou ani výhodnou, protože značná rozptýlenost majetku netvořila příznivý základ pro funkční hospodářství. Bylo tomu tak proto, že klášter byl zakládán v rámci širokého kolonizačního záměru a do jeho oblasti osidlování ještě nedospělo. Protože okolí kláštera nebylo přeměněno v zemědělskou krajinu, fundátor Vok ani nepomýšlel na to, že by mohlo cisterciákům umožňovat obživu, a proto se uchýlil ke značně pestrému zdroji příjmů plynoucích hlavně z už obydlené oblasti u Českých Budějovic. Vok ani vzhledem k podhorskému charakteru krajiny okolo zakládaného kláštera příliš nepočítal s budoucí kolonizační prací cisterciáků a předpokládal obdarování kláštera vesnicemi zakládanými severněji v příhodnějších klimatických podmínkách. Krátce po roce 1260 došlo k právnímu zafixování ústních příslibů zakladatele Voka a všechny listiny si pak klášter nechal r. 1264 potvrdit králem Přemyslem Otakarem II. a klášter navíc byl přijat do jeho ochrany.

Lokace vyšebrodského kláštera

Místo vybrané pro klášter se nacházelo asi hodinu cesty od Rožmberka. Tamní oblast byla pokryta neprostupnými lesy, ale Vok zvolil pozemek v blízkosti jednoho z mála tamních lidských sídel - tržní osady Vyšší Brod na obchodní cestě mezi Čechami a hornorakouským centrem Lincem. U této osady překračovaly pravidlelně kupecké transporty Vltavu. Volba místa, i když do jisté míry přestupovala řádová pravidla o odloučenosti, vycházela z reálné komunikační dostupnosti v jinak neobydlené krajině. Klášter byl založen ve svahu na skalisku nad soutokem Vltavy s potokem Menší Vltavice. Tento terén byl přirozeně chráněn před jarními zátopami a zároveň zajišťoval dostatek tekoucí vody pro fungování zařízení kláštera, jak bylo obvyklé v cisterciáckých klášterech. V neposlední řadě toto vltavské údolí vklíněné mezi kopce až o výšce 1000m poskytovalo mnichům potřebný klid na rozjímavý život. Obvěnění kláštera zakladateli sestávalo ze značně rozptýlených vsí v jižních Čechách, Rakousku a dokonce až ve Slezsku, a dále z výnosů z několika kostelů a podílů na daních v několika vsích. Značný díl tohoto majetkové zajištění však představoval tzv. klášterní les ležící na jih a jihozápad podél hranice s Rakouskem. Jeho převážně horský terén však znemožňoval větší hospodářské využití.  
Neexistují přesné údaje, kdy a jak přišli mniši z Wilheringu do nové fundace. Zakládacího aktu se zřejmě ještě nezúčastnili, ale přišli až později v průběhu r. 1259. Již před jejich příchodem začaly práce na výstavbě kláštera. Nejprve bylo totiž třeba v lese vyklučit prostor budoucího kláštera a následovala stavba nejnutnějších budov kláštera ze dřeva, které by umožnily základní podmínky pro řeholní život. Tzn. bylo třeba oratoře (modlitebna), ložnice, kuchyně, pokoje pro nemocné a pro opata. Nejstarší částí kláštera je dnešní sakristie a ta původně sloužila prvním mnichům jako oratoř. Přesto se však nejedná o kostel vysvěcený r. 1259 biskupem III. 1. června 1259. Biskup Jan zřejmě vysvětil pouze nějakou provizorní budovu, kterou později kolem r. 1265-70 nahradila dnešní sakristie. Podle řádových předpisů mělo na začátku dorazit 12 mnichů a první opat, jež k tomu vybral v mateřském klášteře Wilhering tamní otec opat budoucího kláštera. Toto pouto mezi dceřinným a mateřským klášterem se pak nazývalo filiace a otec opat mateřského kláštera nezodpovídal jen za úspěch zakladatelského počinu, nýbrž měl pak dohlížet na dceřinný klášter po celou dobu jeho existence (jako na Wilhering dohlížel Rein). Počet mnichů prvotní komunity se odvozoval symbolicky od počtu apoštolů s Kristem v čele. Do počtu mnichů však mohli být zahrnuti i konvrši, což byl druh mnichů, který obstarával u cisterciáků vnější záležitosti kláštera. Počet zakládajících mnichů byl však spíše menší než větší, protože ani Wilhering nebyl početný a komunita Vyššího Brodu byla po celý středověk malá. Vyšebrodský klášter pak nikdy žádný klášter nezaložil.

Filiační řada vyšebrodského kláštera: Citeaux (1098) - Morimond (1115) - Ebrach (1127) - Rein (1129) - Wilhering (1146) - Vyšší Brod (1259).

Legenda o založení kláštera

Při všeobecném zájmu o důkazy starobylosti v době barokní byla Bohuslavem Balbínem r. 1629 zaznamenána tato legenda o založení kláštera: Na místě dnešního klášterního hřbitova byla malá kaple, v níž byl vystaven a uctíván obrázek Matky Boží Sedmibolestné. Také Vok z Rožmberka, vysoký zemský úředník, který se usídlil nedaleko odtud, chtěl tuto kapličku poznat. Musel přitom však projet Vltavou na druhý břeh, ale právě tehdy byla Vltava tak rozvodněná, takže v ní málem utonul. Tehdy slíbil, že postaví na místě té kaple klášter, když unikne smrti. Tak se i stalo, Vok našel pevnou půdu pod nohama a dorazil šťastně na břeh. Z vděčnosti založil klášter, který nazval Hohenfurt (česky Vyšší Brod, latinsky Altovadum). Tato pověst má snad svůj původ v historické skutečnosti, že Vok unikl blízké smrti v bitvě u Mühldorfu na řece Innu mezi Rakouskem a Bavorskem r. 1257, kde byl český král Přemysl Otakar II. poražen bavorským vévodou a na útěku se celá jeho zbylá družina ocitla ve velkém nebezpečí života a jen část vyvázla. Název Vyšší Brod je mimochodem starší než klášter samotný, neboť v době zakládání existovala už trhová ves Vyšší Brod se svým farním kostelem. Vyšší Brod pak znamená "výše položený brod" na rozdíl od brodů položených níže po proudu Vltavy. Se zmíněnou legendou nemá tedy název nic společného, jen snad to, že fundace kláštera navázala na již existující jméno, jak to bylo ve 13. století oblíbené (viz např. Velehrad).