Obnova klášterního života po pádu komunismu r. 1989

Pád komunismu a postoje státní správy bezprostředně poté

Po uvolnění poměrů se už v listopadu 1989 začali v Praze scházet představitelé řeholních společenství, aby společně našli správný způsob obnovy svých klášterů.  Pád komunistické moci umožnil konečně usilovat o navrácení do původních rukou.  Už 2. února 1990 se delegáti dominikán Dominik Duka a želivský premonstrátský opat Vít Tajovský setkali s novým prezidentem ČSSR Václavem Havlem, aby jej přímo seznámili s projednávanou obnovou.  Ta měla mimo jiné spočívat nyní především ve shromáždění výpisů z pozemkových knih, na jejichž základě by bylo možné stanovit vlastnictví řeholních nemovitostí.  Se shromážďováním těchto informací významně pomohla tzv. Náboženská matice.  Již r. 1990 vyzval generální opat Polykarp Zakar cisterciáky z Kongregace Nejčistšího srdce Panny Marie k obnovení činnosti této tzv. České kongregace na našem území.  Tato kongregace totiž nebyla nikdy církevně zrušena a po zrušení klášterů Osek a Vyšší Brod fungovaly stále v době totality ženské kláštery Marienstern a Marienthal a mužský Rosenthal v Lužici, částečně ženský klášter Porta Coeli u Brna a mužský klášter Langwaden na území západního Německa podle konstitucí z r. 1923.
Počátkům obnovy řeholních řádů a kongregací předcházela jednání mezi československou federální vládou a Apoštolským stolcem, kdy byla 17. ledna 1990 vládou potvrzena obnova římskokatolických řádů v naší zemi a státní orgány vyzvány k poskytování pomoci.  Zrušením §7 zákona 218/1949 Sb. byl ukončeno přímé zasahování státu do vnitrocírkevních záležitostí včetně ustanovování církevních představitelů.  Nyní bylo třeba začít připravovat zákony a opatření, které by umožnily obnovit dřívější život řeholních řádů a kongregací.  Na základě prvního zákona o nápravě křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím 298/1990 Sb. jim byl navráceno zhruba 70 budov z celkového počtu 900 zabavených.  Vyšebrodskému opatství byly do vlastnictví vráceny: klášterní kostel, konvent a budova nového opatství.  Následným zákonem 338/1991 Sb. došlo k vrácení dalších 200 objektů církevním subjektům.  Tento zákon umožnil vrátit budovy, o které nebylo při prvním jednání s vládou požádáno.  Vyšebrodské opatství takto získalo jen tzv. soudní a administrativní budovu a pozemkové parcely v přilehlých zahradách.  I nadále však vyšebrodský klášter zůstává - jako i většina jiných klášterů - odříznut od dalších budov a především lesů, polí a rybníků, které dříve vlastnil, a které tvořily hospodářskou základnu k jeho existenci.

Zbytky vyšebrodských mnichů po pádu komunismu

Pádu komunistického režimu r. 1989 se dožilo šest vyšebrodských řeholníků.  V Československu to byl ve farní duchovní správě otec Xaver Švanda a otec Ivo Kvapil, dále v Bavorsku na penzi po působení na školách otec Frowin a otec Kanisius, který většinu života předtím prožil na generalátě našeho Řádu v Římě, v Rakousku v klášteře Rein to byl otec Maurus (zemřel už r. 1991) a v klášteře Lilienfeld otec Paulín (zemřel r. 1994).  Nikdo z těchto bratří v zahraničí nebyl schopen se po r. 1990 vrátit do zdevastovaného vyšebrodského kláštera, a to z důvodů zdraví a nemohoucnosti spojené s vysokým věkem.  Proto zůstali až do smrti na svých místech pobytu a podporovali obnovu kláštera modlitbami a finančně.  P. Kvapil jakožto mladší z českých vyšebrodských cisterciáků byl ostatními a představenými vybrán a pověřen obnovou vyšebrodského kláštera.  P. Xaver byl totiž starší a ostatní spolubratři nemohli z nezaviněných důvodů do Vyššího Brodu okamžitě přijít a tento úkol převzít.  Jednoduše řečeno: P. Ivo dostal šanci vybudovat novou řeholní komunitu takřka od nuly.   P. Iva zastihl jako faráře v Borotíně v jižních Čechách dopis Radovana Perky, ředitele odboru církví MK ČR, v němž se oznamovalo, že se oznamovalo, že Cisterciácké opatství Vyšší Brod obnovuje svou činnost dnem 1. dubna 1990 s prozatímním sídlem na faře v Borotíně.  Právě P. Xaver a P. Ivo zaručovali před československými úřady právní kontinuitu vyšebrodského kláštera.  Tu také opět potvrdilo MK ČR přípisem z 26. listopadu 1993.   Do Vyššího Brodu se tedy vrátili dva členové vyšebrodského konventu fakticky v listopadu r. 1990: 66-letý P. Ivo a starší 75-letý P. Xaver.  Poněvadž klášter nebyl tehdy orgány Památkové péče úmyslně ještě vyklizen a bydlel v něm mimojiné tehdejší státní správce, nezbylo oběma starým řeholníkům než se provizorně ubytovat v blízkosti kláštera a urgovat vyklizení.  P. Ivo a P. Xaver našli prozatímní útočiště u paní Švarcové, rodné sestry P. Xavera, která shodou okolností bydlela ve městě Vyšší Brod.  Během prvního roku jejich opětovného působení ve vyšebrodském klášteře probíhala postupně jednání a předávání jádra klášterních budov a inventáře.  Doklady potřebné pro určení vlastnictví vyhledávala hlavně Náboženská matice a kláštery pak musely žádat o jejich vrácení.

Rozdělení unie Rein-Vyšší Brod a nové začátky ve Vyšším Brodě

Vyšebrodský klášter patřil od r. 1959 do unie s klášterem Rein v Rakousku, kde do r. 1990 většina vyšebrodských mnichů postupně zemřela a byla pohřbena.  Především z podnětu mnichů kláštera Osek v jeho pobočkách Rosenthal v Lužici ve bývalém NDR a v Langwadenu u Rýna v bývalém NSR byla generálním opatem vyhlášena obnova fungování klášterů tzv. české cisterciácké kongregace na území Československa.  Mniši z Langwadenu i Rosenthalu totiž v době totality skládali své řeholní sliby na státem zrušený klášter Osek a po převratu 1989 měli pochopitelně v úmyslu v Oseku řeholní život obnovit.  Proto byl r. 1990 také generálním opatem podán Svatému stolci návrh na rozloučení unie Vyšší Brod-Rein, čemuž bylo vyhověno 18. ledna 1991.
Oba bratři se odvážně s důvěrou v pomoc Boha, který je Pánem dějin, pustili do zdánlivě nezvládnutelného díla: vybudovat ze značně zdevastovaného klášterního areálu opět řeholní dům.  V březnu 1991 se konečně oba bratři se mohli nastěhovat do kláštera.  S ekonomickými těžkostmi jim přišel pomáhat na doporučení kněží jeden laik z Moravy, který byl r. 1991 ustanoven a zplnomocněn za hospodářského správce kláštera.  Po celé toto počáteční nejisté období vytrvale a intenzivně vyšebrodskému klášteru pomáhal především tehdejší wilheringský opat Dominik Nimmervoll a jeho ekonom P. Gabriel.  Po odloučení Vyššího Brodu od Reinu byl P. Ivo jakožto mladší z obou otců v klášteře jmenován generálním opatem provizorního představeného: převora-administrátora.  Tváří v tvář velkým těžkostem v začátcích a spoustě práce s renovací se P. Ivo rozhodl vyčkat slibovaných a brzy očekávaných celkových restitucí církevního majetku a převzal od státu zpět do vlastnictví kláštera jen část areálu kláštera.  Tak je tomu dodnes, protože český stát sice restituce opakovaně slibuje, ale zároveň nasazuje odkládací taktiku, která trvá už půldruhého desetiletí a nejenže podvazuje život v klášteře svou nejistotou, ale i velmi poškozuje dotčené budovy a pozemky, které jsou fakticky bez využití a chátrají.

Peripetie s budováním nové mnišské komunity

Díky Božímu působení a snaze především P. Xavera začali přicházet zájemci o vstup do vyšebrodského kláštera.  Jejich výchova i formace se měla dít v jiných klášterech Cisterciáckého řádu. Prvních pár kandidátů tak začínalo ještě v Reinu patřícího do rakouské kongregace, ale od r. 1991 přešli či další začínali v klášteře Langwaden patřícím do téže kongregace jako Vyšší Brod.  V obou klášterech se mluvilo německy a Langwaden byl navíc hodně daleko od domovského kláštera.  Protože výchova dorostu pro obnovované kláštery v Čechách byla pro Langwaden nad jeho síly a schopnosti, přešli r. 1991 kandidáti (vážně uvažující zájemci o zahájení řeholního života) a už i novicové do kláštera Heiligenkreuz u Vídně, který velkoryse nabídl svou pomoc, přestože byl v jiné kongregaci.  R. 1992 měl tak Vyšší Brod po dlouhých desetiletích 4 novice - noviciát je zkušební období na poznání života v klášteře, a to pro obě strany (daného křesťana i konkrétní komunitu).   Protože se ale přesto nedařilo řešit problémy ve vznikající komunitě, zasáhl r. 1995 nový generální opat a jmenoval administrátorem vyšebrodského kláštera emeritního opata polského kláštera Wachock (čti "vonchock") - Doma Albericha Siweka.  Vedení kongregace převzal také zmíněný generální opat r. 1998, a tak Vyšší Brod stál nadále pod jeho přímým dozorem.  Podle jeho plánů se měla v některém zaběhlém cisterciáckém klášteře (nejraději v blízkém Rakousku) postupně a pomalu zformovat mnišká komunita a ta potom najednou přejít do svého kláštera.  Úlohou otce opata Albericha pak bylo opravit areál kláštera a zabezpečit ekonomický chod.  Takto mohl vyšebrodský klášter r. 1998 nejen důstojně oslavit 900. let založení Cisterciáckého řádu, ale také se mohl postupně vnitřně upevňovat, vyprofilovat svou identitu a místo v současné české církvi a v neposlední řadě též získávat nové řeholníky.

Stavební opravy budov kláštera

V první polovině 90. let se díky rakouským cisterciáckým klášterům a hlavně díky neobvyklé štědrosti dárců a dobrodinců především ze zahraničí ve vyšebrodském klášteře podařila neuvěřitelná materiální obnova.  V relativně krátké době vzhledem k těžkostem obnovy se například podařil vybudovat nový klášterní vodovod na místě historického, který přívádí do kláštera i části města vodu z lesních pramenů.  Také byly opraveny střechy všech budov, jež byly klášteru vráceny a byl zřízen výborně zabezpečený depozitář pro restituované klášterní sbírky a archiválie.  V letech 1995-96 se podařila důkladná obnova konventní budovy s celami v gotickém jádře kláštera a obnova klášterních zahrad a v r. 1997 nejnutnější opravy osvětlení v klášterním kostele, takže bylo opět možno zahájit pravidelnou chórovou modlitbu.  Pak byl postupně zrekonstruován refektář, zřízena kuchyně a souběžně s kostelem zimní kaple s vytápěním pro bohoslužby v zimě.  Nakonec r. 1999 byla dovršena dlouhá oprava velké konvetní budovy s celami, takže téhož roku mohl generální opat vysvětit základní klauzuru.  Toto obnovení klauzury bylo významným mezníkem v obnově klášterního života.  Toto vše představovalo množství námahy a potu.  Tato materiální obnova se však ukázala jako snadnější část - snad proto, že to pro zúčastněné nebylo v podstatě nic zcela neznámého.  Nalézt lidi se stavebními zkušenostmi není až zase tak velký problém.  Ve Vyšším Brodě však fakticky nastala diskontinuita řeholního života a budování nové řeholní komunity je daleko náročnější než vnější, snadno viditelné předělávky. Proto je zapotřebí modlitby o Boží milost k vytrvalosti a obětavosti.

V nových podmínkách

Nicméně toto vše se nakonec ukázalo jako řízení Boží Prozřetelnosti pro budoucnost kláštera:

Po r. 1990 převzal obnovený klášter provozování turistických prohlídek tak, jak to bylo zavedeno v době totality, také přenechal i nadále budovu barokního opatství k užívání Poštovnímu muzeu.  Toto se sice přímo nehodí ke smyslu kláštera, ale v dané situaci to pomohlo a pomáhá překlenout citelný nedostatek investičních zdrojů na opravy budov.  Turismus v areálu kláštera lze zorganizovat tak, aby nerušil život komunity a tak i v budoucí ekonomické situaci v České republice zřejmě zůstane potřebnou částí nejen ekonomiky ale obecně i vztahů s veřejností.
Klášter se ocitnul ve zcela jiném prostředí než před válkou.  Nicméně to, že se snížily intenzivní závazky duchovní správy k jeho blízkému okolí se paradoxně ukázalo určitou výhodou, protože to s sebou přináší potřebnou odloučenost kláštera od společnosti.  U kontemplativního života je totiž odloučenost od světa nezbytná z povahy věci a umožňuje mnichům plnit jejich místo ve zubožené české církvi jejich apoštolátem se skrytou plodností modlitby a bezeslovného, avšak jasného příkladu.  Přitom vyšebrodský klášter neexistuje v úplně pohanské či jinověrecké zemi, takže zůstává možnost získávat dorost z vnitrozemí, kde je situace o něco jiná.  A Bůh skutečně budí mnišská povolání u mladých lidí a posílá je k nám.  Nicméně takové povolání rozpoznat a upevnit a přivést k nesení ovoce: to je dlouhá a choulostivá věc - ale s pomocí Boží a s přímluvou Panny Marie se to určitě podaří a dospěje k vítěznému konci u Boha.
Faktická diskontinuita řeholního života ve Vyšším Brodě má i svá positiva.  U nás už úspěšně existuje v Církvi řada řádů a kongregací, která aktivní pastorační život mezi lidmi za svou náplň a charisma (např. premonstráti).  Církev dnes vyzývá k návratu ke kořenům, a proto je třeba ve Vyšším Brodě žít důsledně mnišské povolání.  Kdo by jinak zastal místo mnišství v české Církvi?  Kdo by nahradil funkci údu těla místní Církve, která se očekává od mužského mnišského kláštera?  Před všemi křesťany stojí ideál náročný ale nutný pro vstup do Božího království: jednota v mnohosti a mnohost v jednotě.